Knižní anotace čtenáře zve do mysli a života autora. Ale, řekněme si to upřímně, vydat Rickmanovy deníkové zápisky byl od zahraničního nakladatele spíš krok čistě komerční, jenž sázel na vysokou prodejnost titulu, která se bude odvíjet od oblíbenosti autora jako herce. Sám Alan Rickman o tom, proč si začal psát deník, v jednom zápisku říká: „Deník mi pomáhal vyhýbat se tomu, do čeho se mi nechce, a v ideálním případě sloužil k záznamům.“ A podle toho to také vypadá. Největší část tak tvoří krátké datované zápisky o tom, co autor během dne dělal, co jedl, s kým se potkal, jaký točil film nebo co viděl či četl. Spousta osob je navíc uvedena jen křestním jménem, takže recipient nemá zcela jasnou představu, o koho se jedná. To odpovídá Rickmanově záměru, s jakým si deníky psal, a sice mu měly sloužit jako „zaklíčované“ poznámky k tomu, aby si o mnoho let později vzpomněl na dávno zapomenuté okamžiky jeho života. Tedy, rozhodně nebyly určeny pro cizí oči a už vůbec ne k tomu, aby byly čteny masově. Je tedy otázka, zda by s jejich knižním vydáním souhlasil. Podle toho, co píše, ale spíš ne.
Zároveň je však třeba dodat, že Rickmanovy myšlenky týkající se hereckého řemesla, umění, společenské situace či politiky jsou opravdu podnětné a vyzývají k zamyšlení. Je proto škoda, že je zručný redaktor/editor nezbavil zbytečného balastu, který má cenu jen pro pisatele, a na jeho základě nenapsal hodnotný životopis, který by byl korunován těmito zajímavými myšlenkami. Protože takový potenciál text Deníků skutečně má. Takhle se však čtenáři nechtěně stávají bulvárními novináři, které Rickman nesnášel, a špehují ho na každém kroku. Je to prostě až příliš intimní vhled do hercova soukromí a tento pocit ještě umocňuje audiální verze.
Tu na loňském ročníku festivalu Svět knihy po dlouhém čekání představilo nakladatelství Témbr, které stejně jako knižní nakladatel IKAR patří do skupiny Euromedia Group. Dvaceti a půl hodinovou četbu v režii Petra Mančala načetl Aleš Procházka, Rickmanův nejčastější český hlas. Jeho projev perfektně akcentuje aktuální náladu, s jakou Rickman ten či onen zápis do deníku psal.
Procházka patří k našim nejobsazovanějším a tedy i nejzkušenějším narátorům, jeho dikce a výslovnost jsou vždy naprosto přesné, nicméně tady to tak precizní není. Je to dáno zřejmě tím, že Procházka celou knihu čte ve stylu hlasu Severuse Snapa z filmové série Harry Potter, jedné z nejznámějších Rickmanových rolí. Pro tuto postavu je však typické, že při hovoru téměř neotvírá ústa, což vyvolává dojem, že svá slova „syčí“, respektive pronáší je s určitou mírou nenávisti k titulnímu hrdinovi. Bohužel tento styl interpretace není příliš vhodný pro audioknihu, protože občas způsobuje tzv. šumly, tedy ne úplně čistou výslovnost.
Nicméně i tak je Procházkův projev plný porozumění psaného textu a je v podstatě jediným, kvůli čemu stojí zato poslouchat tak dlouhou a opravdu nezáživnou audioknihu složenou pouze z deníkových poznámek. Bohužel knižní i audioknižní vydání Deníků Alana Rickmana ukazuje, že vydávání deníků, které nemají širší kontext, je obecně ne příliš vhodná (rozumná) záležitost.
