Kniha Píseň oceli, která vyšla v roce 2019, je sice autorčinou románovou prvotinou, dlouho však v poličce sama nezůstala. Po úkroku ze světa horala Cuchenana a barda Minangara v podobě knihy Prokletá věž se autorka letos vrátila s pokračováním příběhu, který nese název Píseň severu. Letos na jaře navíc vyšla Píseň oceli ve společné produkci Audiotéky a Nakladatelství Epocha jako audiokniha v podání Jana Meduny.
Kniha, která ve své tištěné podobě sestává přesně ze 600 stran, obsahuje šest příběhů, jakýchsi delších povídek nebo novel, které na sebe sice navazují, jsou ale i samostatně stojícími dobrodružstvími ústřední dvojice hrdinů. Čtenář či posluchač se tak postupně dozvídá, jakým způsobem se tito dva zdánlivě nesourodí protagonisté spřátelili, jaké eskapády předcházely jejich seznámení či kam je společné kroky ve službách krále zavedou. Často se jedná jak o akční, tak i překvapivě přemýšlivá dobrodružství, okořeněná špetkou humoru, o který se stará především básník Minangar.
Jan Meduna se ukázal být dobře zvoleným vypravěčem. Jeho barva hlasu se umí přizpůsobit jak drsnému horalovi, tak i o poznání jemnějšímu projevu barda. Stejně tak i ženy v jeho pojetí znějí uvěřitelně, aniž by je interpret přehrával či dokonce parodoval. Medunův přednes je na jednu stranu příjemně civilní, na druhou ale příliš nepracuje s tempem vyprávění, a to zejména v úvodu audioknihy. Četba je spíše pomalejší a ani v akčních scénách příliš nezrychluje, takže rozsáhlý knižní text narostl ve své zvukové podobě na více než 17 hodin poslechu.
Ačkoli je prostředí knihy volně inspirováno Irskem, pořád se jedná o fantasy svět české autorky, a tak ani u zdánlivě podivných jmen hrdinů a dalších postav nebylo nutné příliš řešit výslovnost – Cuchenan je prostě cuchenan.
Dlouhé celky, tedy jednotlivé příběhy, uvádějí a oddělují příjemné melodie, které pomáhají navodit atmosféru fantasy světa. Rozsáhlejší povídky se režie rozhodla rozdělit na kratší celky, mezi nimiž už ovšem hudba nezazní, což na jednu stranu uvítají posluchači, kteří melodie v audioknihách nepreferují, na druhou stranu se občas stává, že části, které jsou v knize opticky oddělené, v audioknižní podobě poněkud splývají. V některých tichých okamžicích nahrávky je navíc zvuková stopa nedostatečně vyčištěná, a tak jsou slyšet vypravěčovy nádechy či mlasknutí.
Jakkoli se neztotožňuji s trendem Audiotéky nechávat v audioknihách takto dlouhé kapitoly, musím ocenit audiální tiráž, která se nachází na samotném konci nahrávky. I bez bookletu, ať už tištěného či digitálního, se díky ní posluchač dozví, kdo za konkrétní nahrávkou stál. V tomto případě to byl mistr zvuku Jan Kacian společně s režisérem Jakubem Taberym.
Dva Janové a jeden Jakub se tak postarali o to, aby se mohlo epické dobrodružství Michaely Merglové rozběhnout také vstříc uším audioknižních „čtenářů“. Věřme, že pokud se vydavatel rozhodne natočit i pokračování, Píseň severu, bude už vypravěč s hrdiny sžitý natolik, že se lépe a rychleji přizpůsobí jejich tempu.
