Po již zmíněných velice sugestivních Hovorech, které byly založeny na přepisech skutečných telefonátů a zpráv lidí prožívajících válku na Ukrajině, komediálních Sněženkách a gangsterech (druhý titul Audioteky nominovaný na Prix Bohemia Radio), které s naprostou lehkostí vyprávějí málo pravděpodobný příběh o holkách gangsterkách, a mnohých dalších přichází vydavatelství s Kultem bílého jelena od Ondřeje Krotila. Hra podle anotace propojuje „detektivní pátrání s prvky psychothrilleru a dávné legendy o rodovém prokletí“. Jak si novinka vede?
Na rovinu je třeba říct, že o stěžejní titul produkce Audioteky, který by získával uznání, zcela jistě nepůjde. Formálně jde o běžně strukturovanou audiohru, jejíž autor v příběhu pracuje s principy detektivky a tajemna a snaží se tímto způsobem rozvíjet případ podivné rituální vraždy mladé ženy. Ondřej Krotil tak přišel s velice zajímavým námětem, který však trpí neuspokojivým rozpracováním. Autor zřejmě musel vměstnat příběh do necelých osmdesáti minut, takže se děj utápí ve zkratkovitosti a nedostatečně motivicky obhajitelným chováním postav.
Hlavní dějová linka o dvou bývalých elitních policistech, kteří jsou z takřka nevysvětlitelného důvodu (ten důvod je řečen až na konci a jen tak mezi řečí) v ochraně svědků a nechají se vydírat jakýmsi bohatým cizincem, prostě není příliš uvěřitelná. Stejně jako rozsáhlé historické znalosti bývalého elitního detektiva Šikla, který, aniž by nám k tomu autor dal nějaké vysvětlení, cituje latinsky. Těžko si představit, že člověk, jehož životem je jeho práce si najde volný čas na to, aby studoval historii a latinské citáty. Dialogy jsou strnulé, přičemž vyšetřovatelé pracují s velice zvláštními závěry ve vyšetřování (např. oběť nebyla opálená, takže to znamená, že pracovala v noci a ve dne vyspávala – že se nabízí spousta dalších vysvětlení, tvůrci zcela opomíjí).
Je zvláštní, že Audioteka, která velice často vydává vícedílné tituly, u Kultu bílého jelena nepřistoupila k většímu rozpracování charakterů a situací. Audiohře by to určitě prospělo, takhle celá hra jen prosviští a posluchač vlastně vůbec neví, o čem to celé bylo. Role dramaturga je v takových případech nedocenitelná a je škoda, že tvůrci v čele s režisérem Ondřejem Černým, který mimochodem stojí i za skvělou Svědkyní obžaloby, jeho služeb nevyužili. Pokud však u tohoto titulu dramaturg figuroval, přestože není v seznamu tvůrců uveden, musíme se ptát, co bylo náplní jeho práce? Spolupráce s autorem na scénáři to však jistě nebyla.
Titul vznikal ve studiu Media Space, pro které je příznačný čistý zvuk a také bohatý a hlavně propracovaný sound design. To ale v případě Kultu bílého jelena, až na čistotu zvuku, neplatí. Každý obraz, respektive scéna je zakončená táhlým neidentifikovatelným zvukem, jako by tvůrci nevěděli, jak obrazy funkčně zakončit či propojit. To je způsobeno veskrze filmovou výstavbou scénáře, která pracuje s rychlým filmovým střihem. Zde měl opět zasáhnout dramaturg a tlačit autora do větší provázanosti, případně audiotvůrce k větší invenci s předěly (s filmovým střihem se totiž dá pracovat i ve zvuku, ale je třeba využít specifické audiální postupy a ne více než dvacetkrát opakovat jeden a ten samý předěl).
Celek zachraňují jen herecké výkony Miroslava Etzlera v roli detektiva Šikla, který nehledě na celkovou neuvěřitelnost své role dokáže její repliky pronášet velice civilně, a zejména pak výkon Davida Prachaře v roli tajemného De Jonga, jehož hlas sám o sobě jako jediný prvek v celé hře dokáže navodit pocit tísnivosti a strachu.
