Kniha Falešný knír Karla Zeithamla je na jedné straně mystifikující poctou Milanu Kunderovi, což se projevuje už v rámci dělení textu na sedm částí, jak bylo u Kundery zvykem. Na druhé straně se Zeithaml nezdráhá utahovat si z autorova šovinismu, zarputilé snahy oddělit své dílo od svého života nebo posedlosti tematizováním lidského vyměšování. Nebojí se spekulovat, kým by Kundera byl, kdyby se nestal spisovatelem, jak tomu bylo s jeho údajným udavačstvím, nebo neúspěšným pokusem o jeho vraždu. Nechybí ani posmrtná konverzace s nechvalně proslulými hybateli dějin ve stylu Kunderovy Nesmrtelnosti.
Audioknižního vydání tohoto počinu se v roce 2024 ujalo ve spoluprácí s nakladatelstvím Prostor vydavatelství Tympanum. Necelých pět hodin dlouhé četby se zhostil posluchačům zatím méně známý interpret David Kaloč, který pro Tympanum od roku 2023 načítá knižní sérii Stanislava Češky. Kaloč disponuje příjemně položeným hlasem a po většinu nahrávky není problém nechat se unést jeho interpretací vyprávění, plně se ponořit do absurdních dialogů nebo zábavných hříček.
Je však znát, že první třetinu nahrávky se Kaloč s autorovým stylem potýká spíše neúspěšně, což je mimo jiné projevuje velmi výrazně na toporném frázování, které působí, jako kdyby Zeithamlův text četl po verších: „Přibližně v ten okamžik / třicátnice usnula v křesle / se sklenkou v ruce. / Její těžká stehna, / která se valila ven z vyhrnuté sukně, / přikryl jeden z brunetů plédem / a z jejích drobných prstů / něžně vyprostil sklenku.“ Jindy z nepochopitelných důvodů, snad jako by netušil, jak se souvětí bude vyvíjet, čte do tečky tam, kde tečka není, takže výsledné souvětí zaznívá takto: „Byl bych jen veřejným zbožím. Na které by každý měl právo.“ Nebo: „Byl příliš unaven. Než aby mohl pokračovat v pronásledování.“
I v oné problematické první třetině však nezřídka přečte i delší souvětí plynule s pěkně strukturovanou intonací, jako kdyby naopak byl velmi dobře připraven. Tak jako tak je četba pozdějších části knihy již výrazně plynulejší, až se poslech stane zcela nerušeným. Jiným problémem, který je ovšem spíše režijního rázu, je četba cizojazyčného místopisu. S jeho transkripcí (nebo jejím dodržováním) si bohužel tvůrci hlavu příliš nelámali, a tak když nebylo zřejmé, jak by se to které slovo mělo přečíst, pravidelně došlo na kombinování francouzské výslovnosti s tím, jak by se takové slovo četlo anglicky. Tak se z Avenue (v New Yorku „Avenjů“, Paříži „Aveny“) stala kompromisní „Aveňů“. Podobně se Côte d’Azur čili „Kot dazyr“ proměnilo na „Kot dyazjůr“.
Až na tyto zcela zbytečné rušivé momenty, kterých by nebývalo obtížné se vyvarovat, případně je vyřešit už během nahrávání, představuje audiokniha Falešný knír překvapivě příjemný způsob, jak se seznámit s Zeithamlovou rozhodně obdivuhodnou knihou.
