Adam Havel, hlavní hrdina románu, je z generace mileniálů. Pracuje v nenáviděném call-centru a vypomáhá v knihkupectví, aby mohl podporovat rodinu své sestry. Svůj nudný a fádní život vyměňuje za románové příběhy, do jejichž světa se utíká schovat. Jednoho dne zahlédne v metru dívku, která mu učaruje a rozhodne se ji sledovat a oslovit. Místo ní však najde zmučeného muže, o kterém se později dovídá, že byl pravděpodobně zavražděn.
Ona neznámá dívka Diana mu posléze vstoupí do života, aby ho zasvětila do činnosti tajného společenství lidí, kteří berou spravedlnost do vlastních rukou: mstí se těm, kteří někomu vážně ublížili a zákon na ně byl krátký či trest příliš mírný. Tu zdemolují auto, jindy někdo dostane výprask. Jediné, co je v klubu mstitelů tabu, je vražda – klub chce, aby „objekty“ jeho zájmu trpěly tak, jako trpěli lidé, na nichž se provinily. A ukazuje se, že gaunery, na které má klub políčeno, opravdu někdo vraždí. Adam s Dianou se snaží vraha zastavit a začíná klasická thrillerová „double“, kdy hodní pátrají po zloduchovi a zloduch zase po těch hodných.
Jinak řečeno, vcelku slušně a svižně odvyprávěný děj se vyznačuje celou řadou klišé. Tam, kde se autor snaží zapůsobit originální figurou, například nějakým neobvyklým přirovnáním, dopadá většinou nevalně. Samozřejmě Renčínovi nelze upřít i světlejší momenty, například některé z četných odkazů na literární díla jsou dokonce vynikající (kraťoučké shrnutí McCormacovy Cesty je tak výstižné, že k němu není co dodat; oproti tomu recidivující odkazy na provařené tituly typu Tracyho tygr či Malý princ jsou zde jakoby navíc, jako něco, co se samo nabízí a co bohužel nepřináší žádnou přidanou hodnotu). Výtečně si autor poradil s postavami i atmosférou open-space, snadno se mu daří dosahovat napětí a kde je to možné, zůstává sympaticky při zemi.
Leč ve chvíli, kdy čtenáři začne svítat, o co skutečně jde a jakou hru s ním Renčín v Klubu vrahů hraje, začne autorovi docházet dech a z příběhu, který bychom si opravdu mohli bez problémů představit v kulisách současné Prahy, se stává nevěrohodná vyprávěnka ve stylu toho horšího ze severské krimi.
Audioknižní verze Klubu vrahů vydaná v červnu vydavatelstvím Tympanum knize příliš nepomáhá. Režisér Pavel Kadlec svěřil četbu Janu Plouharovi, jehož hlas se k příběhu sice výtečně hodí, četba však bohužel působí nevěrohodně a obzvlášť nelogické členění delších vět na kratší úseky většinou zakrývá smysl řečeného. Jde o výkon spíše průměrný, ale nutno dodat, že stále zůstává na profesionální úrovni.
Zvukově je však audiokniha vynikající. Nic nelze vytknout ani hudbě electro-rockového experimentátora Jakuba Königa, která knihu zdobí, aniž by se snažila přebít text. Originální obal zkušeného Milana Malíka, který patří do týmu nakladatelství Argo, jež vydalo knižní podobu, se dle očekávání ke knize velmi hodí.
V českých detektivkách a thrillerech se už hodně dlouho zázraky nedějí, a proto je nutno i s vědomím výše řečeného hodnotit celkový výsledek poměrně pozitivně. Ale především proto, že se o čistě žánrovou knihu nejedná: pokud dáte tomuto titulu šanci a doplníte si příběh i doslovem (který si ale skutečně nechte až na konec), dostane se vám vedle očekávané porce přiměřeného napětí a české pocty Palahniukovi i moc hezké literární úvahy o tom, zda realita v románu, ve snu či v představě nakonec nemůže být reálnější než ta, kterou spolužije sedm miliard neznámých lidí. Tato rovina, kde autor opouští pro sebe samého nejisté vody žánrového thrilleru, se skutečně povedla a povyšuje audioknihu Klub vrahů o level výš. A je to i důvod, proč ji přes všechny výhrady doporučit pozornosti publika.
