Nevraživost časem slábla, aby se po letech probudila ve dvanáctiletých chlapcích. Ti se po vzoru svých předků znovu pustili do surových bitev, jejichž cílem bylo zničit nepřítelovo oblečení natolik, aby postižený dostal doma pořádný výprask. Za válečnou kořist sloužily chlapcům především knoflíky, nicméně nepohrdli ani gumou od trenýrek či tkaničkami do bot. Mladí vojáci ovšem nezůstali u běžných klukovských pranic – probudila se v nich touha po moci a po skutečném násilí, kterou rodiče odhalili teprve když už bylo příliš pozdě.
Světoznámá kniha Louise Pergauda Knoflíková válka bývá považována za literaturu pro mládež, já se však domnívám, že je určena spíše dospělým čtenářům. Sice ve mně v dětství neprobouzela žádné násilnické sklony, pouze jsem chlapecké nadšení pro boj nesdílel a chování dětí se mi spíše příčilo.
Pro české posluchače vzniklo několik rozličných nahrávek. Pomineme-li veřejnosti nepřístupnou verzi z Knihovny a tiskárny pro nevidomé, můžeme zmínit tři zcela odlišná zpracování z produkce Českého rozhlasu.
Patrně nejznámější je často reprízovaná rozhlasová hra pro děti, kterou na motivy Knoflíkové války napsal Pavel Soukup. V jeho dramatizaci s vynikajícími výkony členů Dismanova rozhlasového dětského souboru jsme svědky běžných klukovských pranic, ve kterých si chlapci pouze hrají na vojáky. Loverňáci jsou čestná armáda, která nemá zapotřebí uchylovat se k okrádání svých otců o peníze, hřebíky, prkna či vajíčka. V rodičích z obou vesnic se i po letech objevuje vzájemná nenávist, která vyvrcholí brutální hospodskou rvačkou, při níž je jeden muž vážně zraněn. Oknem do lokálu vše sledují kluci z Lovernu i z Velran a poznají, kam až může jejich nesmyslná válka vést. Tato Soukupova přidaná dějová linie odráží mé pocity z knihy, v níž je toto sdělení naznačeno.
Viktor Slavík, autor pětidílné polodramatizované četby na pokračování pro děti, se ve svém textu omezil pouze na stručné vyjádření příběhu. Jeho rozhlasová úprava je bohužel zbavena většiny vulgarismů pronášených hlavními hrdiny, které mají dotvářet atmosféru bitev. Absence jadrného jazyka se promítla i do nahrávky. Hlavní slovo má Vladimír Brabec coby vypravěč, špatně napsané dialogy mezi dětmi poslech spíše ruší. K mikrofonu byla opět pozvána Dismančata, o jejich výkonu se však bohužel nedá hovořit pozitivně. Nepřirozené věty jim jdou těžce z úst, řádky většinou mechanicky odříkávají.
V roce 2001 režisér Petr Adler obsadil do osmidílné četby na pokračování Jana Novotného, aby lehce a přirozeně převyprávěl celý příběh. Novotný do hlasu promítl bojovné nadšení, pohrdání, zoufalství i radost, dobře od sebe oddělil všechny postavy a přitom vůbec nepřehrával. Veškeré bitvy přednesl s humorem a díky jemným zásahům dramaturga ani násilí nevyznívá příliš krutě.
Bez zajímavosti jistě není skutečnost, že se ve všech těchto rozhlasových nastudováních objevuje stejná ústřední pochodová melodie. Bohužel ani jedna rozhlasová nahrávka se zatím do e-shopu Českého rozhlasu nedostala.
V roce 2011 vydalo Nakladatelství XYZ audioknihu Knoflíková válka ve vlastním překladu na zvukovém nosiči ve formátu mp3. Interpretem se stal pod režijním vedením Roberta Tamchyny Luděk Munzar. I když si tohoto herce velmi vážím, jeho Knoflíková válka se mi poslouchala velmi těžce. Připomíná jakési sentimentální vzpomínání starého muže na dětství, unavený hlas mnohdy přechází do nepříjemného chrapotu, čtení často pozbývá plynulosti i díky neustálému interpretovu zadýchávání se. Bohužel věk je nemilosrdný a hlas pana Munzara už není tak zvučný, jak býval.
Můj dojem z ponoření se do dávných myšlenek potvrzuje i hudební složka. Možná to byl i režisérův záměr, neboť mluvené slovo obklopují bezstarostné idylické melodie, v jejichž tónech se nedá najít rozhodnost, ráznost ani nadšení z boje. Myslím si, že ať už je Knoflíková válka určená jakékoliv cílové skupině, audioknihu od Nakladatelství XYZ v podání Luďka Munzara ocení spíše starší ročníky.
