A nebyli zklamáni: tři objemné knihy v sobě skrývají dochované dopisy obou herců a přátel z let 1945 až 1980 (s několika přestávkami, především v počátku korespondence; padesátá léta prostě nepřála posílání dopisů ze sovětské kolonie do Ameriky a zpátky). Oba pánové brali tyto své dopisy jako literární dílo už od začátku, proto se oba snažili dělat si kopie vlastních listů a uchovat je tak pro příští generace v případě, že by o ně přišel adresát. Brali svou korespondenci také jako nouzovou a nedostačující náhražku za divadelní forbíny, kterými ve svém Osvobozeném divadle trávili deset let..
Bohužel, jak ve své recenzi píše Vladimír Just, “příběh Korespondence V+W by se mohl jmenovat přehlídka zmařených nadějí: nadějí na společnou knihu, společný film, společné vystoupení”… Je to tak: jen v plánech zůstal osud společné filmové práce na Čapkově Válce s Mloky, u ledu skončil i další projekt snivého snímku Vojtěcha Jasného Kominíček a korouhvičky i tzv. Projekt Falstaff, smutné je sledovat mnohaměsíční snahu Jiřího Voskovce připravit v šedesátých letech v Americe projekt, v němž by mohli oba hrát, a kterou nakonec torpédoval sám Werich; nelíbil se mu text hry.
Vydaným listům věnoval velkou péči už v době vydání jednotlivých knih tehdejší redaktor Českého rozhlasu Vltava Jiří Kamen. Ten pro vysílání Víkendové přílohy připravil postupně čtyři pořady pod názvem Sranda přestává, a to bohužel často, humor nikdy (2007-2009), v nich zazněl výběr těch nejzajímavějších dopisů v podání výtečných herců Lukáše Hlavici (Jiří Voskovec) a Jiřího Hromady (Jan Werich). Oba se se svými “odesílateli” velmi sžili, obzvlášť Lukáš Hlavica umí napodobit Voskovcovu dikci.
Vím, že posluchači audioknih nemají výběry rádi; cítí se ochuzeni prací rozhlasového dramaturga, chtějí slyšet vše. To jim v předloňském roce dopřálo audionakladatelství Tebenas, které po letech soustavné práce konečně natočilo celý text.
V tomhle kompletu Korespondence však tvůrci, tedy Václav Knop a Norbert Lichý (a Knop také jako neviditelný režisér), tahají za kratší provaz. Natočit celý obsah tří knih je samozřejmě úkol olbřímí a obdivuhodný, zároveň však znamená nevynechat ani ty nejmenší texty, jako jsou informačně kusé pohlednice nebo “provozní” dopisy. Posluchač je nutně kapku unaven množstvím matérie, obzvlášť je-li matérie zpracovávána v podstatě bez režiséra a s minimem zvukových úprav, což je na výsledku prostě znát.
Těžší úlohu tu má Václav Knop: Jiří Voskovec psal Janu Werichovi častěji a rozsáhleji, dopisy svému uměleckému dvojčeti i jiným přátelům byly vlastně náhražkou za vlastní literární tvorbu (jeho kniha vzpomínek, psaná pro Škvoreckých 68 Publishers, zůstala nedokončená). Na mnoha místech je cítit interpretova únava, jindy chybí režisér, který by herce vrátil a nechal ho znovu přemluvit místa, kde se nadechuje na nedobrých místech, případně jinak technicky nedostačuje. Minimum citové investice je cítit především v závěrečném dopisu Voskovcovi Brejchovým, v němž reflektuje ztrátu svého dobrého přítele Jana.
Norbert Lichý, pro kterého to byla jedna z posledních prací pro audioknižní trh, typově Werichovi zcela odpovídá. Překvapí tedy, že v některých dopisech, především z prvního svazku, působí jeho přednes spíš informativně, chybí hlubší herecká interpretace. Jakoby Lichý, poněkud polekán množstvím texu, rezignoval na prohloubení, promyšlení přednesu.
Svazky obsahují také nemnoho dopisů Zdenky Werichové, občas informativní (to v případě, že se Werich dostal do zdravotních potíží), občas emotivní, v nervovém napětí. Ty interpretuje Daniela Kolářová s hereckou jistotou a pochopením pro nelehký život ženy, která jej strávila po boku nejednoduché osobnosti a která měla vlastní psychické problémy.
Závěrem znovu řekněme, že je za tímto projektem obrovská práce a buďme za ni vděčni. Přesto – či právě proto – zamrzí jistá technická i interpretační odbytost. Pro mne osobně jako posluchače bude vždy příjemnější poslouchat krácený výběr Jiřího Kamena, který v roce 2019 vydala Radiotéka.
