K poslechu připravuje romány ze světa smrtek už od roku 2020 vydavatelství Témbr. Vychází při tom vždy z v lecčem vynalézavých překladů Petra Kotrleho, což je jedině dobře – ne vždy totiž romány jednoho autora překládá tentýž člověk, jak můžeme pozorovat třeba na příkladu děl britské autorky C. J. Tudor. Série si nejen u nás získala značnou čtenářskou oblibu zvláště mezi mladšími čtenáři a posluchači – žánrově jde totiž přísně vzato o young adult literaturu. Vyprávění je to však zručné a svět natolik uhrančivý, že snadno strhne i ty skupiny, na něž marketing zdaleka tolik necílí.
Žatva smrti nás zavádí do budoucnosti, kde lidstvo zvítězilo nad nemocemi, stárnutím i smrtí, za což vděčí všudypřítomným nanobotům a umělé inteligenci zvané Nimbus, jež vše podstatné na planetě řídí. Otázku dříve či později nutné smrti na sebe tedy bere cech ctihodných smrtek, jejichž údělem je vybírat rozličné jedince k „pokosení“. Zatímco v románové trilogii sledujeme především osudy mladých protagonistů, jež se mají vyučit smrtkami, rozšiřujeme si povědomí o postmortálním světě a Nimbovi, sbírka povídek Kosení velmi příjemným způsobem zaplňuje některá bílá místa v historii tohoto světa. Díky tomu, že některé ze smrtek, které jsme si jako posluchači trilogie oblíbili, jsou velmi staré, mohou nás povídky jejich prostřednictvím vrátit do minulosti, desítky a desítky let před události prvního dílu. Některé z povídek tak slouží jako svého druhu origin nám známých postav.
Vzhledem k tomu, že povídky, do jejichž tvorby Neal Shusterman zapojil také šest dalších spoluatorů včetně svého syna, představují napínavé a dobře promyšlené samostatné příběhy, je tato funkce vyplňování mezer a rozšiřování povědomí spíše přidanou hodnotou. Opět zabrousíme i do daleké budoucnosti světa, která je v posledním dílu nastíněna pouze v obrysech. A i tentokrát se v každém z příběhů důkladně řeší problematika budoucnosti lidstva, etické otázky, týkající se smrti, lidství a tak dál.
Atmosféru i tentokrát skvěle podporuje důvěrně známá hudba Jonáše Rosůlka, pracující se zvuky broušeného ostří. Ta nás od začátku okamžitě vrhne přesně do časů, kdy jsme Žatvu smrti poslouchali naposledy. Jediné, co by se v tomto směru dalo podotknout, je fakt, že rozmanitost povídek, jak vzhledem k protagonistům, lokacím, tak i časovému zasazení, by si možná byla zasloužila i nové, více tematické varianty ústředního hudebního motivu. Pro třináctihodinový poslech by to bylo velmi příjemným zpestřením a tento přístup by podpořil onen dojem rozšiřování fikčního světa, respektive odhalování jeho dosud nepoznaných koutů.
Smrtka už v roce 2020 demonstrovala, že je na čase oslovit nové, mladé posluchače, a že to nepůjde jinak, než za pomoci důmyslné a kvalitní nahrávky. I tato kniha ze světa Žatvy smrti zůstává jaksepatří řízná a je příkladem velmi elegantní tvůrčí spolupráce.
