Původnímu buřiči a socialistovi v osmadvaceti letech zachránila život před už nastoupenou popravčí četou na poslední chvíli doručená milost (bylo to trochu složitější, ale z pohledu samotného autora vlastně ne o mnoho). Tento zážitek u něj podle vlastních výpovědí způsobil hluboký duchovní obrat a z F. M. Dostojevského, který celý život toužil po sociální rovnosti a spravedlnosti, se jaksi navíc k těmto idejím stal hluboce věřící člověk, kterému se křesťanská víra stala nejen osobním, ale i tvůrčím, filozofickým a politickým východiskem.
Zároveň si zachoval pochopení a vhled do duší narušených lidí a také zažíval mnohá nedorozumění pramenící z toho, že okolí (obzvlášť v době jeho věznění, které nahradilo původní trest smrti) pokládalo jeho občasné epileptické záchvaty za předstírané či přeháněné. Vše výše uvedené se promítlo do jeho vrcholných děl psaných v posledních patnácti letech života a vyznačené na jedné straně románem Zločin a trest z roku 1866 a na druhé posledním textem, neméně slavnými Bratry Karamazovými vydanými roku 1879 dva roky před jeho smrtí. Také Idiot, text z roku 1868, dodnes patří k tomu nejlepšímu, co ruská literatura nadělila světu.
Jde o román hojně adaptovaný pro divadelní jeviště, film či rozhlas (o tom ještě bude malá zmínka na konci tohoto článku), který momentálně vychází slovensky u malého nezávislého Vydavateľstva Šarkan jako nezkrácená jednohlasá četba. Interpretace se ujal slovenský herec, ale též divadelní vědec a ředitel košického Štátného divadla Peter Himič, který audioknihy příliš často nenačítá. To mu ale nijak nebrání podat prvotřídní, ukázněný výkon, který slyšitelnou pečlivou přípravou dobře slouží jak textu, tak – i díky příjemnému témbru a civilnímu pojetí – i posluchači.
Himič od první věty vtáhne posluchače do spleti Dostojevského vycizelovaných vět, z kterých se postupně odvíjí příběh, který sice sám o sobě není znám tak notoricky jako osudy Rodiona Raskolnikova, rozervaného hrdiny Zločinu a trestu, ale jehož protagonista je v jistém ohledu archetypální.
Dostojevský se totiž pokusil – a úspěšně – stvořit hrdinu, který by byl po všech stránkách kladný a zároveň uvěřitelný. Lev Nikolajevič Myškin vstupuje do světa literatury obtěžkán – tak jako jeho autor – nedoléčenou epilepsií, která zpočátku působí na lidi kolem jako stigma, které je ale postupně nahrazováno pochopením a přijetím. Myškin kráčí světem s vnitřní čistotou a krásou, rozbíjí předsudky a stereotypy druhých, budí v lidech to lepší, ale nakonec jeho životní příběh končí tragédií a utopí se v smutku a beznaději. Krása, o které Dostojevský píše, že „měla spasit svět“, byla světem naopak beze zbytku zničena.
Jde samozřejmě o zjevnou inspiraci novozákonním Ježíšem, kterou se autor nesnažil nijak zakrývat či problematizovat. Avšak Dostojevského genialita zároveň umožňuje vůbec nečíst Idiota jako duchovní či dokonce křesťanský text, nýbrž „jen“ jako podobenství zcela profánní – tak, jak to třeba předvedl režisér Saša Gedeon ve svém autorském filmu Návrat idiota. Pozornějšímu posluchači navíc bude naprosto zřejmé, proč se Dostojevskij stal oblíbeným autorem pozdějších existencialistů – jeho pochopení a pronikavé promýšlení jevů jako nihilismus, náhoda či nezamýšlený důsledek jsou v kontextu doby dechberoucí.
Je jistě možné třicetihodinový slovenský poslech nahradit například dvouhodinovou dramatizací scenáristy Jana Strejčka a režiséra Josefa Melče z výtečným Janem Hartlem v titulní roli, která je rovněž k dispozici. Jde o mimořádný rozhlasový počin, který z předlohy zachovává mnohé, ale zároveň rozhodně neukáže, jak výjimečný Dostojevskij po všech stránkách byl. Zato heroický výkon Petera Himiče to odhaluje zcela, a to již podruhé – před čtyřmi lety vyšel u Šarkanu v jeho načtení už zmiňovaný Zločin a trest. Skoro by se nám chtělo vydavateli a interpretovi vzkázat, že těmito dvěma tituly Dostojevského bibliografie nekončí. Jenže u Šarkanu to dobře ví i bez nás právě připravují k vydání zvukové verze Bratří Karamazových a Běsů.
