Křížová palba, název příjemně satirického románu nadupaného akčními scénami, je nejenom výrazem pro nepříjemnou situaci, kdy se člověk ocitne v ohrožení střelbou z více stran, ale i trefným označením doslovné slovní palby. Autor jako by se mazlil s každým souvětím a neustále nás ujišťoval, že hlavní hrdina má čas na nějaké to smítko humoru i tehdy, kdy mu hoří koudel u zadnice. Snad se nedotkneme autorské cti, když si dovolíme téma interního pohledu do policejních poněkud prohnilých řad spolu s vyšetřováním vražd připodobnit ke stylu L.A. – Přísně tajné. Jazykový rukopis spolu s užitím ich-formy pak jako by připomínal frackovitý sklon dělat si ze všeho na světě šoufky, jaký známe od Dennise Lehanea.
Protagonista dělá všechno pro to, aby nám šel špatným příkladem a učinil se nesympatickým policistou, ale nezvládne to. Sice porušuje předpisy, kde může i nemůže, hraje si na samozvaného mstitele bezpráví, lže, kudy chodí, a jeho styl výslechu nechcete zažít, nicméně každý z těchto více či méně ujetých kroků mu přidává na popularitě. Je úlevné naslouchat toku myšlenek někoho, kdo si na nic (zejména sám před sebou) nehraje, je nadobro zbaven iluzí a hlavně: chce vyřešit případ. Další devízou je možnost prohlédnout si zevnitř toxické prostředí současných policejních sborů, naslouchat policejnímu ptydepe plnému paragrafů – a mimo jiné se podívat na téma starého dobrého praní špinavých peněz, konkrétně v oblasti obchodu s realitami.
Lahůdkou v textu se zápletkou pátrání po zmizelém podnikateli jsou scény boje o život. Zde je již na místě zmínit umělecký vklad interpreta Jiřího Witteka. Ten vystřídal Ludvíka Krále, který načetl zmíněnou Rychlopalbu a kultovní brutálně-satirický horor Asfalt. Po vysoce nastavené laťce prokázal Wittek krásnou schopnost zachovat klackovitý projev drsného křiváka, který však působí věrohodně i ve chvílích, kdy bojuje o život – ať už o svůj, nebo někoho jiného. Jiří Wittek si drží rovnováhu i tehdy, kdy by neustálý sarkasmus a vtípky dané situaci neslušely. Dobře tak souzněl s duchem své postavy, která je cynická tak akorát.
Kapitoly Křížové palby jsou uváděny skromným řadovým číslem a zakončeny vkusně dramatickou, gangstersky působící znělkou, kterou už ostatně známe z audioknižní Rychlopalby. Co se týče zvukových efektů, jsou využity v celé nahrávce čítající hutných 18 hodin zřídka a skromně. Na mysli máme pouze upravený hlas v policejním hlášení radiostanice a zvuky ťukání do klávesnice v případě naznačení e-mailové komunikace – v tom ostatně audiokniha navazuje na Rychlopalbu. Všechno ostatní je vyjádřeno přednesem Jiřího Witteka, a není toho málo: spousta krve, bitek, slovních i skutečných přestřelek.
Jak autor, tak herec udržují brilantním způsobem napětí až do rozuzlení záhady mizejících osob. Dostaneme se i k otázce, zda má svévolné napravování křivd nějaký smysl. A jestli vůbec něco na světě má smysl. Každopádně Křížová palba vzbuzuje lačnost po další tvorbě Štěpána Kopřivy, za což patří díky Jiřímu Wittekovi a také produkci Jiřího Walkera Procházky a Radka Volfa.
