Román vyprávěný z hlediska hlavního bezejmenného dětského hrdiny („kluka“) líčí osidlování (nebo lépe: kolonizaci) Západu na americko-mexické hranici v letech 1849 a 1950, kdy zde řádil Glantonův gang. Jinými slovy banda hrdlořezů vedená zdivočelým vojenským zběhem, která se živí zabíjením Indiánů, za jejichž skalpy (ano, navzdory představám z „májovek“ to nebyla výhradní kratochvíle původního obyvatelstva) inkasuje peníze od mexického důstojníka. Jenže skalp indiána se nijak neliší od skalpu kohokoli jiného, Mexičanů i bílých přistěhovalců je kolem dosyta – a tak obchod jen kvete…
Toto je pravá tvář tzv. Divokého Západu: žádní ušlechtilí hrdinové, žádná romantika, ale jen potoky krve, neustálé násilí a všudypřítomná smrt. Zákony jsou neznámé slovo, spravedlnost vzdálená představa a přesto je jedinou pečlivě zkonstruovanou postavou knihy soudce Holden, ďábel v lidské kůži, která je ovšem následkem autoimunitního onemocnění prosta jakéhokoli ochlupení. Je to jedno z nejpůsobivějších vykreslení zla – Satana, které moderní literatura zná.
McCarthy se staví jak proti romantizujícím představám o americké minulosti zvěčněným v popkultuře v nejednom westernu, tak proti historickému revizionismu, který vidí americké dějiny jako dichotomii dobra a zla, jíž symbolizují původní obyvatelé na jedné a bílí dobyvatelé na druhé straně. V Krvavém poledníku jsou krvežízniví úplně všichni, lidé se vraždí na potkání, mnohdy bezdůvodně či jen preventivně, jako akt jakési ochrany vlastního života. A násilí je v centru veškerého dění, veškerého myšlení a veškerého prožitku, referenčním bodem, k němuž se vztahuje úplně všechno. Skutečně neexistuje mnoho pesimističtějších textů, pokud vůbec nějaký. Dokonce i ostatní knihy Cormaca McCarthyho, tohoto velkého básníka a vypravěče beznaděje, budou ve srovnání s Poledníkem působit jako osvěžující výtrysk optimismu.
Co je pro Krvavý poledník typické a co nelze odmyslet, je archaizující, biblický jazyk, který vytváří mnohdy až nesnesitelné napětí mezi jazykem a tím, co je jím popisováno. Z tohoto hlediska byl román opravdovou výzvou pro překladatele. Přední český amerikanista Martin Svoboda převedl McCarthyho styl (jenž dokonce inspiroval i současné americké překladatele Bible) s bravurou a obrovským přehledem, který si je vedle jemných jazykových nuancí vědom i funkcí, které jazyk v tomto románu má, včetně takových míst, kde se z jazykového napětí zrodí groteskní vyznění. Tedy míst, díky kterým je kniha vůbec k učtení.
Říká se, že jsou interpreti, kteří by dokázali udělat z telefonního seznamu neuvěřitelný posluchačský zážitek. Zde jsme svědky čehosi opačného: textu, který je tak skvělý, že by ho mohl číst prakticky kdokoli. Sázka režiséra Petra Gojdy na stálici české audioprodukce Lukáše Hlavicu je tedy rozhodně obrovskou přidanou hodnotou. Zpočátku může zvuková verze působit, jako by se Hlavicova „učesaná“ a „hodná“ barva hlasu k drsnému McCarthyho příběhu nehodila. Případné pochybnosti se však rychle rozplynou, protože Hlavicova interpretace má v audioknize podobnou funkci jako jazyk pro papírové vydání. Spolu s hudbou Ivana Achera, který je krom jiného spoludržitelem Českého lva za geniální hudební doprovod filmu Hodinářův učeň, představuje dva hlavní pilíře, na kterých nahrávka stojí a které z ní dělají mimořádný počin.
Zvukových verzí románů Cormaca McCarthyho příliš není. Momentálně nedostupné jsou obě verze Cesty (rozhlasová četba Martina Siničáka z roku 2021 a audiokniha z produkce Tympana z roku 2009 v civilně podmanivém podání Jiřího Ornesta), k mání není ani skvělá rozhlasová četba na pokračování z románu Suttree z roku 2018 v podání Jana Vondráčka. Vedle Krvavého poledníku je tak k dispozici pouze antiwestern Tahle země není pro starý, který se stal předlohou jednoho z nejlepších filmů své doby z dílny bratří Coenů a který s famózním Janem Vlasákem natočilo v roce 2021 Tympanum.
Není tedy od věci vážit si tohoto důležitého počinu značky Témbr, který vznikal pod zkušeným dohledem Kateřiny Višinské, jako skvělé příležitosti, jak zažít výjimečný text ve víc než kvalitní zvukové podobě.
