Slavné dílo Williama Styrona vyšlo v roce 1979, jako audiokniha v roce 2020. Její děj autor zasadil do poválečných let, na práh dospělosti vypravěče s přezdívkou Stingo. Ten nemá nic než amorálně získané dědictví, sen o tom, že se stane uznávaným spisovatelem, a osamělost, s níž žízní po lásce a přátelství. Dynamický vztah, který naváže s podivuhodným párem milenců, tvoří nesourodé pilíře: Zatímco Sophie je katolička, která ztratila víru, Nathan je židovského původu a Stingo se považuje za agnostika. Postupně přibývá roztržek a v těchto vztahových intermezzech nasloucháme Sophii, jak se svěřuje Stingovi se svými zkušenostmi z těch nejhorších. Postupně se Sophie otevírá mladíkovi, před nímž necítí ostych, a s hořkostí vyslovuje své domnělé i skutečné viny.
Přestože je Sophiin příběh rámovaný několika jejími osudovými volbami mistrně vyfabulovaný, zvykly si celé generace absolvovat četbu rozsáhlého a kompozičně komplikovaného románu Sophiina volba a používat ji jako seznámení se s tématem holokaustu.
Díky vydavatelství OneHotBook mohou do nitra „zla, které nelze pochopit“ pohlédnout i posluchači audioknihy Sophiina volba, jejímž vypravěčem se stal Martin Stránský. Ten největší měrou znázorňuje právě Stinga, tedy osobnost nehotového mladíka, který se hledá a v jeho denních i nočních snech se intenzivně objevují sexuální tužby. Právě ona nevybouřenost v hlase je pak mimo jiné střídána dokumentárním projevem při těch částech textu, které se věnují historickým faktům. Kapitolou samotnou pro sebe je Stránského uchopení postavy Sophie, jíž je i titulem věnován celý román. Její party vyslovuje Stránský s přihlédnutím k její křehkosti, s níž jí autor ponechává chování dívenky, která se po nevýslovných utrpeních znovurodí v péči svého milence Nathana. Nezměrnou temnotu vkládá interpret do Sophiina výroku o tom, že „…hanba je něco jiného než vina. Hanba totiž páchne.“
Tragédii, kterou Sophie prožila v Osvětimi, korunuje osud tragédií jejího poválečného patologického milostného vztahu, z něhož pro Martina Stránského vzniká povinnost předat posluchači trýzeň nově se utahující smrtící smyčky, a to i v podobě scén brutálního psychického teroru a sexuálního násilí.
Na dobrém výsledku s umělcem spolupracovala a režijně jej vedla Jitka Škápíková. Ve finále masivní délky nekrácené četby o takřka jednatřiceti hodinách unikly jen drobounké detaily, jako přeřek v podobě máslově žlutých Sophiiných vlasů, které jsou vždy jindy slámově žluté, výslovnosti jména Sørena Kierkegaarda či Rosy Luxemburgové. To v celkové drtivosti sdělení románu nehraje výraznou roli. Tu naopak zajišťuje hudba, která je stěžejní pro oba smrti zaslíbené milence, jež je možné přirovnat ke krysám v hořícím sudu, stejně jako v knize připadá přirovnání židům uvězněným ve varšavském ghettu. Hudbu, která jako by dovysvětlovala nevyslovitelné po jednotlivých kapitolách, k mistrné audioknize sestavil Pavel Krch.
