Název Labyrint pohybu funguje velmi dobře. Je úderný a s ohledem na spletitost lidského těla také naprosto výstižný. O to víc, když se noříme v poslechu audioknihy hlouběji a dál, protože profesor Kolář odkrývá další a další úskalí nesprávného „užívání“ naší fyzické schránky, ale také to, jak fyzično s myslí a vnitřním rozpoložením a nastavením úzce souvisí. V neposlední řadě se skrze jeho odpovědi potkáme nejen s následky úrazů, ale i s tím, jak se s nimi vypořádat. Jde opravdu o pohyb v labyrintu – informací je více než dost, Kolářovy promluvy jsou obsahově hutné, kniha je skrz na skrz neustále propojena dílčími motivy.
Audioknižní nahrávka, která interpretuje publikovaný rozhovor jinými hlasy, může vzbudit rozpaky. Jak s takovou situací naložit, zvažoval v počátcích zvukového Respektu jeho šéfredaktor Erik Tabery. Rozhodl se tehdy rozhovory z audioRespektu vypustit s tím, že je nepřirozené a zvláštní vyměnit hlasy původních rozmlouvajících za jiné. A zatímco Forbes nebo Reportér se od samého počátku načtení rozhovorů nevyhýbal, Respektu to chvíli trvalo. Srovnání s Labyrintem pohybu zde nicméně trošku kulhá, protože zatímco ve zmíněných periodicích zaznívá jediný hlas, audiokniha od sebe odlišuje tázajícího a dotazovaného a ctí také jejich pohlaví.
Tázající se Renatu Červenkovou čte Romana Růžičková, známá zejména z Klubu Rádia Junior Českého rozhlasu; Pavla Koláře namlouvá Vasil Fridrich. Se zkušenostmi s podobným typem literatury dokáže Fridrich i velmi složité formulace, bohaté na odborné medicínské termíny, předložit natolik přirozeně, aby sám působil jakožto ten, kdo se v dané oblasti pohybuje (tedy samotný Kolář), současně ale s ohleduplností k posluchači. Tomu napomáhá i emoční zúčastněností – Fridrich pracuje s barvou hlasu a s rytmem tak, aby ctil výchozí náladu odpovědi, respektive její sdělení. A tak když například hovoří o zdravotních problémech či nějakých tragédiích, používá řečová gesta, z nichž je patrná participace lékaře na osudu pacienta, stejně jako smutek, povzdech nebo naopak radost.
Vlastně na zcela opačné straně stojí Romana Růžičková, u níž by se posluchač emocí a zúčastněnosti nedohledal. Její přednes působí příliš strojeně a nejenže lze poznat, že se herci ve studiu nepotkali, ale posluchače zarazí i její silná distance, jako by neměla coby tázající o odpovědi vůbec zájem. K přirozenějšímu dojmu z poslechu by jistě napomohl citlivější zvukový střih, který by eliminoval někdy až nekonečné prodlevy mezi otázkou a odpovědí.
Naopak velmi příjemně překvapí hudební předěly. Jsou citlivé, někdy o něco radostnější, místy melancholické. Hrané na klavír, akorát tak dlouhé, aby naznačily tematický rozestup.
