Číst či poslouchat Isaacsonovy text je radost, ať už se o osobnosti, o nichž autor píše, zajímáme nebo ne. Isaacson totiž mistrným způsobem, a skrze svého Leonarda da Vinci to znovu dokazuje, zachází s bohatostí faktů a jejich převyprávěním do podoby, která si nezadá s leckterou vybroušenou beletrií. Samozřejmě vybírá si mimořádné jedince (Jobs, Einstein, da Vinci…), ale to by samo o sobě nestačilo. V jejich životě totiž nejenže umí vyhmátnout silný příběh, ale i několik dílčích motivů, které biografii obohacují. A když k tomu přičteme, jak poutavě umí Isaacson předložit i dobový kontext, budeme chtít číst jeho další knihu, i když by byla z oboru, z něhož jsme měli na vysvědčení čtyřku.
Leonardo da Vinci znovu potvrzuje, jak poutavé a faktograficky bohaté mohou životopisy být, pokud je píše někdo, kdo umí pracovat s fakty i se se slovem. Je sice nutné počítat s větším rozsahem díla – audiokniha o tomto všeumělovi překračuje dvacet hodin, u poslechu se ale stěží budeme nudit. Vlastně k tomu nedává předpoklad ani skutečnost, jak všestranný Leonardo byl. Poznáme rozličné obory a různé myšlenkové pochody, ale i životní zvraty umělce a vědce. Isaacsonovi je bulvár cizí, neznamená to však, že by se neuměl vnořit i do osobní roviny svých „předmětů zájmu“. Nehledá senzace. Naopak, senzací jako takovou je sama kniha – tím, jak může být pečlivá odborná práce zároveň srozumitelnou a poutavou.
Díky tomu mohou mít klidnější spaní i autoři zvukových verzí. Načíst faktografickou knihu mnohdy obnáší velmi opatrné zacházení s intepretací – jak pojmout text tak, aby plynul, poslech nenudil a přitom abychom se v údajích neztráceli? U převodu Isaacsonových textů je to o něco snaží, protože sám autor rozumným způsobem dávkuje nová data a dokáže je také vysvětlit (oříšek to jistě byl zejména u Einsteinova životopisu).
Bookmedia pro interpretaci audioknihy Leonardo da Vinci oslovila již několikrát odzkoušeného Zbyška Horáka. Ten se k Isaacsonovu textu hodí už samotným svým zabarvením hlasu a způsobem, jak jednotlivé věty frázuje. Máme pocit, jako by k nám promlouval autor sám, nebo jako by to byl učitel – ten druh pedagoga, který umí zaujmout. I tím, že jeho výklad není monotónní, že dokáže dikcí klást důraz tam, kde je ho třeba. A ačkoliv není kniha beletrií, pojednává (pochopitelně) o lidských postavách, a Horák tak může využít i jemnou práci s řečovými gesty, díky nimž se v textu snadněji orientujeme a vnímáme Isaacsonovu biografii jako poutavý příběh.
Hudební podkres nás vtáhne do doby, v níž Leonardo žil, ale slušelo by mu spíše méně elektronické nápodoby nástrojů a více těch „živých“.
