Lídři jedí poslední atakovala nejeden knižní žebříček, však k tomu má celou řadu předpokladů. Promlouvá o tom, co se týká každého z nás – a nemusíme lidi vést, můžeme být pouze řadoví zaměstnanci. Popisuje způsob, jak komunikovat s lidmi, jak jim dát prostor, ale současně je naučit pracovat s odpovědností. Odhaluje cesty, kterými se vydat, aby nás ostatní následovali a ještě při tom odváděli i svou práci kvalitně. A když se nad tím vším zamyslíme, zjistíme, že mnohé lze aplikovat de facto i na osobní rovinu. Třeba na vztahy v rodině.
Sinek nabízí návody a příklady, aniž by explicitně někoho někam tlačil a působil mravokárně, či jako světaznalý všudybyl. Jeho jazyk je jednoduchý, má šmrnc a tempo, rád si pohraje s dramatizací při vyprávění, aby nás vtahoval a udržoval v pozornosti a zájmu. A nikterak nerezignuje na podporu z různých vědních oborů (zejména antropologie, psychologie).
Lídři jedí poslední díky Sinekovu způsobu psaní nemají v tištěné podobě ani tři sta stran a při poslechu se přehoupnou přes deset hodin. To vše mluví v jejich prospěch. Nejde o nějaký „vystřelený komentář“ (Simon Sinek má prostor jít i do hloubky), ale současně ani o těžkopádnou publikaci, v níž bychom se utopili v přílišné snaze pojmout komplexní svět problému.
Přesto si neodpustím poznámku: pokud jste spíše opatrnějšími fanoušky příběhů ze života/praxe (méně diplomaticky řečeno: něco takového moc nemusíte), může vás Sinek už za polovinou knihy nudit. Trošku, ne moc. Jde o to, že některým posluchačům autorovy příhody umocní fakta a teze, jiným naopak vytvoří v mysli dojem, že se začínají točit v kruhu. A taky, že ne každé tvrzení potřebuje k sobě konkrétní příklad nebo snad dokonce příkladů víc. Simon Sinek si navíc otevírá dveře k tématu příběhem z americké armády, což sice dokáže pomoci při budování napětí a hezkého dramatu v samotné expozici, ovšem v případě, že nemáte sklon rozechvět se americkým patosem z hrdinství, vás to může spíše odradit.
I když knihu vydalo u nás nakladatelství Jan Melvil Publishing, stejně jako v případě některých jiných titulů, se toto brněnské nakladatelství převodu do zvukové podoby nezhostilo. Tím, kdo posluchačům knihu přináší do uší je (opět) Progres Guru. Pro načtení zvolilo jednoho ze svých klíčových a osvědčených hlasů. Gustav Bubník má mladistvý projev a u literatury tohoto typu dbá na artikulaci a frázování, aby bylo vše srozumitelné a jasné. Až si občas říkám, že by mohl působit méně formálně (a chvílemi méně naléhavě).
Při poslechu Bubníkova přednesu se ve mně mísí dva druhy dojmů: na jedné straně si připadám, jako bych byl na přednášce (poutavé, ne monotónní), přičemž mě čeká z předmětu (knihy) pak i test. Na straně druhé v hlase a způsobu intonace Gustava Bubníka cítím jiskru humoru, jakéhosi nadhledu a přátelskosti, takže to, co říká mi snadněji přijde akceptovatelné. A chci poslouchat dál.
No a pak tu mám jednu osobní dojmologii: Bubníkův hlas mám asi nadosmrti spojený s úžasným dabingem Charlieho Sheena v parodiích Žhavé výstřely, takže se mi při poslechu Lídrů čas od času vloudil do hlavy obraz, jak postava, kterou Sheen ve filmech ztvárnil, s pateticky přimhouřenýma očima mluví o tom, jak skvělé je dobře se chovat ke svým zaměstnancům. A chce se mi smát.
