Na rozdíl od kolegů Jana Wericha a Jiřího Suchého, se kterými v předchozích dekádách spolupracoval, a kteří v období normalizace neměli na růžích ustláno, bylo Horníčkovi umožněno pracovat a nevím, že by se musel dopouštět nějakých obludných úliteb režimu. Snad jedině, že občas vystoupil v nějaké estrádě, televizním či rozhlasovém programu, ale i zde si vždy dokázal udržet určitý punc kvality.
Důkazem mohou být rovněž tehdejší gramodesky jako Chvála pohybu, Jablko je vinno, Jeromovi Tři muži ve člunu a nebo nahrávka z roku 1974 Listy z Provence. Tuto nahrávku bezmála po čtyřiceti letech reeditoval Supraphon a léta ukázala, že nahrávka nezestárla, ale uzrála, jako zraje staré dobré víno, oblíbený to nápoj Horníčkův.
Autor se na studiové nahrávce vyznává formou fiktivních dopisů a úvah z lásky a úcty k sladké Francii, zejména k oblasti Provence. Svá psaní směřuje jak postavám z oblíbených románů d’Artagnanovi (Tři mušketýři), Tartarinovi (Tartain z Tarasconu), ale i samotnému autorovi Tartarina, Alphonsu Daudetovi a dalším. Se vší pokorou se omlouvá Daudetovi za to, že ve školních létech odmítal číst jeho dílo, neb bylo povinnou četbou, bez sentimentu, ale s nostalgií vzpomíná na dětství, které trávil ve společnosti Tří mušketýrů v podobě němého filmu. Zamýšlí se nad postavením truvéra v historických dobách a novodobých trubadúrů dneška. Nejdojemnější je snad dopis předčasně zesnulému herci Gérardu Philipovi, doprovázený vzpomínkou na společné setkání v Praze. Horníčkovo vyprávění má obrovské kouzlo, díky kterému se můžeme na hodinu a půl přenést do prostředí Francie a jeho hrdinů. Vše dokonale podtrhuje hudební doprovod Skiffle kontra, se kterými autor často spolupracoval.
Jak jsem naznačil, nahrávka ani bezmála po čtyřiceti letech nepozbyla lesku a mě nezbývá, než vám Listy z Provence vřele doporučit. Máte zde možnost seznámit se s ne tak zcela běžnou a známou polohou Miroslava Horníčka.
