Do povědomí čtenářů vstoupil v roce 1987 románem Poutník – Mágův deník, aby o rok později vydal základ své tlusté šekové knížky, celosvětový bestseller Alchymista. Dílo šestasedmdesátiletého spisovatele dnes čítá zhruba dvacítku románů a novel, přičemž všechny byly přeloženy do češtiny a velká většina vyšla též ve zvukové podobě. V žebříčcích prodejnosti Paulo Coelho obsazuje přední místa i v tuzemsku a zdejší oblibě jeho hlubokomyslných textů se nelze příliš divit. Na oko se sice pyšníme mezinárodní nálepkou nejvíce ateistické společnosti vůbec (o toto prvenství se přetahujeme třeba se sympatickými Švédskem a Británií), na druhou stranu je obecná lidská potřeba religiozity stále častěji manifestována příklonem k nejrůznějším východním naukám a povětšinou triviálním nápodobám tamních duchovních systémů – což je asi přece jenom o dost lepší než nechat se ovládnout nějakou potrhlou sektou, těch v našich končinách ovšem také nemáme málo.
Zatím poslední Coelhova česky vydaná knížka, nepříliš rozsáhlá novela Lukostřelec, vyšla portugalsky už v roce 2008. Zde ji vydalo Argo v překladu zkušené Ludmily Havlíkové a s ilustracemi populární Andrey Tachezy. Vydavatelství Tympanum pak připravilo její zvukovou podobu rychlostí blesku.
Coelhovy texty působí na první pohled jako svého druhu parodie. Je to dáno zejména urputnou snahou o nápodobu čínských taoistických či zenbudhistických textů, starých arabských pohádek a mýtů, přičemž Coelhovo poznávací znamení – ilustraci myšlenky příměrem – lze najít třeba i v Bibli (obzvlášť důležité pak je ze všech spojek v českém překladu používat co nejvíc spojku neboť, neboť ta je díky kralickému překladu opatřena nádechem jedinečného duchovna). Vlastně je až obdivuhodné, jak Coelho dokázal v Lukostřelcovi tohle klišé dovést k absolutní dokonalosti, kdy už ani nezastírá, že vykrádá postupy anekdotických historek starých čínských či japonských mistrů. Novela má sice v pozadí jakýsi jednoduchý příběh, ale ten je zcela nepodstatný, protože gró knihy jsou tentokrát rady starého (zkušeného, moudrého) lučištníka lučištníkovi mladému (nezkušenému, moudrostí věku neobdařenému). Dočteme se očekávatelné výroky typu „luk je cesta“, „sníh je krásný, protože má jen jednu barvu“, „každý šíp letí jiným směrem“ nebo „spojuj se s těmi, kdo jsou ohební jako dřevo tvého luku“, čímž Coelho text posouvá do svého obvyklého žánru beletrizované příručky duchovního rozvoje napsané tak, aby vydala na co největší množství citátů, které se pak tak hezky vyjímají na všech těch fancy pozadích na Facebooku. Protože se ale vše odehrává na klasickém půdorysu promluvy mistr – žák, vytváří Coelho zároveň zdání jakési vyšší hodnoty. Přitom nejde o nic jiného, než o převyprávění principů středověkého japonského stylu lukostřelby „kjúdó“, avšak zhruba v tak zjednodušené a pramálo hodnotné podobě, v jaké se třeba hrají některé lepší hudební kousky na lidových zábavách na předprogramovaný syntezátor.
Textu příliš nepomáhá ani Helena Dvořáková, jindy velmi dobrá herečka, která nezřídka dokáže spojit velký talent s obrovským charismatem ve výjimečném uměleckém výkonu. To se však tentokrát neděje, Dvořáková čte promluvy starého lukostřeleckého mazáka tak unyle, že necelou hodinu dlouhá audiokniha se zdá až nesnesitelně dlouhá. Režisér a zvukový mistr Vratislav Hubička herečce velmi dobře hlídá tempo, ale pramálo si všímá jejího monotónního výrazu. Je to škoda, protože i ze slabého textu může být dobrá audiokniha, o tom se lze přesvědčovat poměrně často. A také je to škoda, protože vše ostatní je opravdu na jedničku – od zvukového designu přes čistotu nahrávky až po dobrý výběr předělové hudby a její uměřené použití.
Nepochybuji ani na vteřinu o tom, že i Lukostřelec bude úspěšná kniha a úspěšná audiokniha. Coelho je totiž prakticky od začátku své kariéry mnohem víc než spisovatelem nositelem trade-marku, autorem, který nerad překvapuje své čtenáře, navyklé na své literární jistoty. A nechce je tudíž nikterak překvapit ani tímto textem.
