I pokud jsme od Daphne de Maurier zatím nepřečetli ani řádku, její dílo známe alespoň jako předlohu k hned několika skvělým filmům Alfreda Hitchcocka: Jamaica Inn (1939), Mrtvá a živá (1940) a nakonec i slavní Ptáci (1963). Její prózy se však setkávají se zájmem filmových a televizních tvůrců mnohem častěji a i Moje sestřenice Rachel už má tři obrazová zpracování: americký film Henryho Kostera z roku 1958 s Olivií de Havilland v titulní roli, britský seriál z roku 1983 s Geraldinou Chaplinovou a nakonec i celkem nedávnou (2017) britsko-americkou adaptaci Rogera Michella s výtečnou Rachel Weiszovou.
Hlavním hrdinou a vypravěčem však je mladý a trochu naivní Filip Ashley (toho ve filmových verzích ztvárnili postupně Richard Burton, Charles Kay a Sam Claflin). Když nedlouho po své svatbě s uhrančivou Rachel náhle zemře Filipův bratranec a opatrovník Ambrož, pojme Filip podezření, že byl Rachel zavražděn pro majetek. V hlavně spřádá plány na odhalení Rachelina zločinu, ale v konfrontaci s jejím záhadným půvabem se jeho předsevzetí navzdory množství důkazů přetaví v lásku. Avšak lásku, jejíž příběh s nejvyšší pravděpodobností nemůže dopadnout dobře – až vyvstává otázka, zda Filip sám může vůbec přežít až do konce.
Román je založen na důmyslném dávkování děje, který je právě tak psychologickou sondou do duší několika lidí a prozkoumáním jejich svým způsobem pokřivených vztahů, jako napínavým gotickým vyprávěním s příchutí thrilleru a vztahové detektivky jak z pera Agathy Christie především v těch knihách, kterým přisoudila privilegium, že v nich nevystupuje žádný z jejích Velkých Detektivů (například Nekonečná noc).
Krajina Cornwallu, kde se odehraje podstatná část děje (a v které podle této knihy vznikla dokonce naučná stezka, kdyby snad měl posluchač někdy cestu někam poblíž), rámuje dějové zvraty svou magicky syrovou krásou a není snad vedle du Maurier jiného autora, který by dokázal vystihnout atmosféru anglického venkova tak plasticky a přesvědčivě.
Má sestřenka Rachel je ale román nejenom temný, nýbrž i napínavý. Napětí přirozeně vychází z konstrukce děje samotného, ale du Maurier ho dosahuje i mnoha nedějovými, čistě stylistickými prostředky: například v myšlenkách vypravěče se opakující otázkou po dalším vývoji děje, postupným odkrýváním řečeného nebo jen důmyslně zvolenými přívlastky. Excelentní je v knize také – od téměř nehybného, pomalého začátku – gradace tempa, které se ovšem na závěr opět zklidní do podoby nejednoznačně vyložitelného, dráždivého konce.
Román v Československu poprvé vyšel v roce 1969 ve slovenském vydání, českého překladu, kterého se ujala redaktorka a příležitostná překladatelka Magda Hájková, se dočkal teprve v roce 1995 v nakladatelství Dialog v edici Sebrané spisy Daphne du Maurier. Její překlad je také použit jako předloha pro zvukovou knížku, která na lehce komiksové obálce nese logo OneHotBook.
Zkušená rozhlasová i audioknižní režisérka Markéta Jahodová přizvala do studia herce Matouše Rumla, což už je dnes absolutní sázka na jistotu. Ichformou vyprávěný příběh Ruml pojal, jak je jeho dobrým zvykem, jako civilní vyprávění s velmi střídmým využitím hereckých prostředků, z nichž ten nejdůležitější je přiměřená zaangažovanost interpreta na myšlenkách a introspekcích vypravěče a na předkládaném ději. Režisérka Jahodová doplnila Rumlův nadmíru sympatický výkon skromnou dávkou zajímavé expresivní hudby, která spolu s přesným střihem a čistým zvukem činí z nahrávky velmi silný zážitek, který si nejeden posluchač bude chtít ještě několikrát zopakovat.
