Jedenadvacátý maigretovský příběh Maigret a soudcův dům napsal Georges Simenon během roku 1940. Ozvěny války bychom v něm ale hledali marně. Ladění příběhu je poměrně temné, nechybí ve vzduchu se vznášející stíny minulosti, ani dobrodružné, téměř hororové noční výpravy. Jednu takovou, jak jsme již zmínili, si můžete užít prakticky na začátku. Maigret se během ní ocitne tváří v tvář bývalému soudci, který se skutečně chtěl zbavit mrtvého těla vhozením do mořských vln, zároveň však prohlašuje, že dotyčného nezabil. Kromě něj v podivné domácnosti žije ještě výstřední dcera a syn. Mají snad se zločinem co do činění oni? Zjistit, jak a proč se vše odehrálo, už bude na komisaři Maigretovi, který se ale tentokrát nemůže opřít o dobře sehraný aparát pařížské policie.
Místními policisty jindy lidský a s porozuměním jednající Maigret víceméně pohrdá. Z jeho podráždění je znát, jak mu chybí kolegové, s nimiž byl v Paříži skvěle sehraný. Simenon se příliš neobtěžoval vysvětlit, co za Maigretovým exilem stálo, a ani na konci se žádný návrat na nábřeží Zlatníků nekoná. Vzhledem k tomu, že si autor nelámal hlavu s kontinuitou svých knih a vedlejší dějové linky následujícími příběhy neprostupují, se vysvětlení situace a opětovného přesunu Maigreta do původního působiště asi nikdy nedočkáme. Maigretovské příběhy jsou navíc spíše novelami, než plnohodnotnými romány, takže ačkoliv by některé načrtnuté motivy mohly posloužit jako zajímavé vedlejší linky, musíme si nechat zajít chuť. Alespoň stopáž se však díky tomu drží okolo sympatických pěti hodin, což ve srovnání se soudobými detektivkami o takřka desetinásobné délce (zdravíme J. K. Rowlingovou alias Roberta Galbraitha) představuje pro mnoho posluchačů s nedostatkem trpělivosti nebo času vítané osvěžení. Ani v takto nedlouhé nahrávce se ale tentokrát tvůrcům nepodařilo vyvarovat se chyb.
Zejména v prvních čtyřech kapitolách zůstalo ve finální nahrávce několik míst, kde se herec Jan Vlasák zarazil, přeřekl či dokonce poopravil. Interpretační zaváhání či vyslovené chyby unikly režiséru Hynku Pekárkovi, a pokud tu nějaký byl, i uším kontrolního posluchače, a měly být před vydáním napraveny. Podobné momenty nejsou v žádném případě vinou interpreta, od toho jsou na natáčení jiní. Jan Vlasák jinak podává ve své sedmnácté maigretovce velmi solidní výkon, kdy herecky věrohodně prožívá nejrůznější dramatické a napínavé momenty, stejně jako se vciťuje do komisaře v exilu, který se zejména v závěru během výslechů a rozhovorů s podezřelými typicky maigretovsky rozčiluje. Za pochvalu stojí i hudební motiv, který se jako obvykle drží výchozí melodie, linoucí se celou audioknižní sérií, tentokrát jej ale oživují temné údery, podporující noirové ladění příběhu.
Ačkoliv tedy nepatří Maigret a soudcův dům k nejznámějším kouskům série, jeho zvuková podoba (odmyslíme-li si ony zmíněné drobné chybky) připraví milovníkům starosvětských detektivek příjemně strávených pět hodin poslechu, a to zejména díky Janu Vlasákovi.
