Marťanská kronika vyšla poprvé v roce 1950, v českém překladu pak o devět let později. Bradbury v ní propojil příběhy, které sepsal už v průběhu 40. let pro různé časopisy a které tehdy situoval do let 1999 až 2026. Podle jeho původních předpokladů se tak vlastně momentálně nacházíme v době, kdy se kolonizátoři Marsu vrací na Zemi sužovanou válkami, aby bojovali za svou dávnou vlast. Právě z důvodu příliš blízké budoucnosti byl děj Marťanské kroniky pro vydání v roce 1997 posunut až do let 2030 až 2057, čímž byla autorova vize zase o pár let oddálena. Této datace se drží pochopitelně i nová audiokniha.
Siničákova interpretace není první v marťanské sféře. Může být poměřována s výkonem kolegy velmi zvučného jména – Vlastimilem Brodským. Jeho podání z roku 1992 je s obtížemi dostupné na čtyřech audiokazetách, znovuvydání je v současnosti málo pravděpodobné. Aktuální audiokniha ovšem nabízí posluchačům komplexnější zážitek – zatímco starší verze popisuje pouze první expedice do června 2001 (dle původní datace), Martin Siničák se pročetl celým Bradburyho textem.
Nová Marťanská kronika je pro jejího interpreta druhou audioknihou; ve stejném nahrávacím studiu, ovšem pro jiného vydavatele natočil už detektivku Stále půlnoc. Zatímco v ní zní jeho hlas hrubě až neotesaně, v Bradburyho díle nastolil Siničák volné, mírně kontemplativní tempo a celé své interpretaci přiřadil spíše snové pojetí, čímž se přiblížil autorově poetice.
Výhodou a zároveň nástrahou je v případě Marťanské kroniky fakt, že se v jednotlivých povídkách jen málokteré postavy vyskytují více než jedenkrát. Vypravěč si tak nemusí dělat přílišné starosti s tím, aby nasadil a udržel barvu hlasu jednotlivých osob. Přesto jsou výrazové nuance v rozhovorech více postav často nezřetelné, některé hlasy se až příliš blíží pitvoření, a mnoho jmen, ať již martských či anglických, by zasloužilo větší péči při výslovnosti. Siničákův přednes nelze považovat za bezchybný, interpret ovšem do značné míry vyrovnává uvedené nedostatky příjemnou barvou hlasu.
O nadpozemskou atmosféru se zasluhují také znělky, zařazené na začátcích i koncích kapitol. Ačkoli se v audioknize vyskytuje více hudebních motivů, občasné repetitivnosti se režie nevyhnula. Elektronické zvuky připomínající sci-fi filmy z 80. let střídají ženské vokály a digitální pokusy o reálné nástroje, občas lze zaslechnout zvukové efekty i v průběhu četby. Škoda, že jich není více, stejně jako kratších jinglů, které by i v průběhu kapitoly naznačily posun v prostoru či čase. Obzvláště pozorný posluchač si také může všimnout změn v hlasitosti či „barvě ticha“ – lze tedy odhadnout, které části byly natočeny v jedné nahrávací frekvenci.
I přes zmíněné neduhy lze Marťanskou kroniku považovat za zajímavý audioknižní počin. I když by její zvuková podoba zasluhovala více péče, aby se stala stejně vymazlenou jako její tištěná předloha, jedná se o dílo, které by nemělo uniknout žádnému posluchači, tím méně fanouškovi sci-fi.
