Klaus Mann byl synem slavného nobelisty Thomase, levicově orientovaným intelektuálem, válečným veteránem v uniformě armády Spojených států, ale také homosexuálem, který svou identitu nikdy plně nepřijal a kterého rozkol mezi realitou a vlastní představou slušné společnosti dovedl k neřešeným depresím a nakonec i k sebevraždě. Svou nejvýznamnější prózu Mefisto, román jedné kariéry napsal v roce 1936, kdy také v exilovém nakladatelství Querido Verlag v Amsterodamu vyšla.
Děj zasazený do atraktivního divadelního prostředí se soustřeďuje na Hendrika Höfgena, talentovaného herce, jehož megalomanské pojetí vlastní osobnosti, ale i materiální prospěchářství jsou posilovány velmi vágní představou o dobru a v podstatě absencí morálky. Toto osobnostní nastavení ho dovede od komunisticky smýšlejícího idealisty k posluhování režimu, který v Německu etablovaly špičky NSDAP po roce 1933. Formálně se jedná o tzv. roman à clef, klíčový román, který se na základě smyšleného příběhu vyjadřuje ke své současnosti a v němž jsou ukryty analogie a paralely, jejichž odhalování může být roztomilou kratochvílí pro přemýšlivého čtenáře. Mannova spisovatelská zručnost ovšem z této aktuality dokázala učinit dílo zcela nadčasové a obecně platné.
Každý román má i svou vlastní historii, která je v tomto případě šťavnatá, zajímavá a do jisté míry skandální. Předobrazem hlavního antihrdiny byl totiž bývalý manžel spisovatelovy sestry, faustovský herec a pozdější chráněnec Hermana Göringa Gustaf Gründgens. Pikantní je, že to byl on sám osobně, kdo stál za zákazem vydání Mefista v poválečném Německu, čímž krom jiného přispěl i k prohloubení Mannových psychických problémů, a tudíž i jeho rozhodnutí o dobrovolném odchodu z tohoto světa. Vysloveně jako vtip pak působí fakt, že i Gründgens skončil svůj život následkem předávkování léky (s jistou dávkou pochyb, zda se spíš než o sebevraždu nejednalo o nešťastnou náhodu).
Ohledně toho, jak, proč a díky komu byla kniha na indexu, je to ostatně trochu složitější: v roce 1964, rok po Gründgensově smrti, totiž nejnovějšímu pokusu o vydání zabránil jeho adoptivní syn, který o dva roky později dosáhl absolutního soudního zákazu jakékoli budoucí publikace. Toto justiční tabu prolomil odvážný krok hamburského nakladatelství Rowohlt. Román, který do té doby po Západním Německu koloval buď ve východoněmeckém vydání z roku 1956, nebo dokonce jako samizdatový strojopis, se právem stal přes noc bestsellerem.
Tyto zajímavé, až bulvární konotace však nesmí zastínit to, co je na Mefistovi z dnešního pohledu nejzajímavější: totiž pečlivě promyšlená, do hloubky prozkoumaná a s jistou dávkou odtažitého, chladného pochopení i cynického sarkasmu podaná zpráva o člověku bez morálního kompasu, který smýšlí, žije a také se chová čistě utilitárně. Který žije bez svědomí, přestože si amorálnost i konsekvence svého jednání uvědomuje, byť nedokáže beze zbytku domyslet, jakým způsobem a nakolik slouží ještě něčemu mnohem horšímu, než je jeho vlastní prospěch.
První česká zvuková verze románu vznikla v roce 1993 v pražském studiu Českého rozhlasu jako zajímavá dramatizace Jiřího Hubičky, v níž v režii Vladimíra Tomeše exceluje v hlavní roli Pavel Soukup, ale která poskytla výtečné herecké příležitosti i řadě dalších, například Josefu Vinklářovi v menší, ale výrazné roli básníka von Mucka, který zcela propadl nacismu. Nezkrácená jednohlasá četba se k publiku dostává až nyní, kdy román v překladu Anny Siebenscheinové a v přesvědčivě věcném podání Jana Vlasáka vydalo Tympanum. Interpretačně, ale i zvukově prvotřídní nahrávka vznikla ve studiu Soundguru v režijní a technické supervizi Jana Koukala, který nechal vyniknout Vlasákově nejsilnější stránce: uměřenému, řemeslně bezvadnému vyprávění, které pouze na konci jednotlivých kapitol předěluje krátkými smyčcovými hudebními vstupy. V plné síle tak v uších publika rezonuje mimořádný text, jehož obsah je stále nepříjemně aktuální.
