Glukhovského román má bezpochyby atraktivní stavební materiál. Podzemní dráhy moskevského metra se skládají z celé řady „jednotek“ a s nimi pak může autor docela flexibilně nakládat. Dílčí stanice tak utvářejí jakési obdoby států, reflektují rozličná společenská uspořádání a ideologie. Vycházejí z nich navíc i nové postavy, s nimi další minipříběhy a konflikty. V neposlední řadě se Glukhovský opírá o vývojový vyprávěcí vzorec spojený s prostorem, když své postavy do prostředí „uzamyká“. Vyjít ven na povrch neznamená naději k přežití. Naopak, patrně právě pokusem nahlédnout na skutečné nebe se kdysi umožnilo, aby zlo shora vstoupilo do metra. A tam začalo bujet…
Autor využívá ještě druhý velmi tradiční vzorec pro budování děje – cestu. Z bodu A do bodu B. Vesměs kvůli záchraně někoho nebo nějaké skupiny lidí. Kombinace cesty a škály zastávek metra (a tedy dílčích etap příběhu) na jedné straně Glukhkovský dociluje toho, aby jeho román byl pestrý, na straně druhé oslabuje promyšlenější a pevnější ústřední dějovou linii. Ta, při své nahotě, je u Metra 2033 docela prosťounká, obyčejná a vlastně i nudná.
Román tak osciluje mezi dvěma čtenářskými emocemi. Ponuré prostředí metra, různorodost postav, ideologií, střetů a možností, kudy by se mohl hlavní hrdina (a příběh s ním) ubírat dokáží velmi vtahovat do čtení/poslechu knihy. Srozumitelný popis toho všeho, ale i fakt, že moskevské metro není zase tak vzdálené tomu našemu, napomáhá k sžití a autenticitě. Nicméně řada kolizí působí poněkud vykonstruovaně, nebo prvoplánově. Když už střet ideologií, tak samozřejmě potřebujeme komunisty, nacisty, nihilismus nebo naopak touhu po svobodě. Znaky, s nimiž autor pracuje, jsou odzkoušené, jednoznačně identifikovatelné. Glukhovský zkrátka vzal již funkční/ověřené ingredience a smíchal je, nezkoušel a nehledal alternativní cesty a nebudoval žádný vlastní svět. A i co se týče ústřední zápletky se spokojil s málem. A tohle vše může vést k rozčarování a postupnému nabývání pocitu, že Metro 2033 doposlouchat ani nemusíte.
Úmyslně jsem nyní použil slovo doposlouchat, neboť Metro 2033 se dočkalo zvukového zpracování. Podstatnou informací je interpret. Filip Čapka, kterého známe už z Norského dřeva nebo Velkého Gatsbyho se zprvu zhostil textu až s jakýmsi odstupem a chladem. Dokonce jisté dialogové pasáže postrádaly odlišný vnitřní rytmus a působily až zbrkle. To vše se ale mění, jeho přednes začíná více dramatizovat, stále však uměřeně, „neherecky“. A působí to tak ve vztahu ke knize velmi vhodně. Ostatně jako i zvukový/hudební doprovod, vsuvky, které se tu a tam objeví a spoluutvářejí znepokojivý „svět“, v němž se pohybujeme.
Kniha je nezkrácená, má zhruba 17 a půl hodiny, tempo vyprávění spíše pomalu plyne a vyžaduje jistou dávku shovívavosti – s tím, že řadu prvků už budete znát odjinud a že opravdové tempo získá kniha až v úplném finále.
