S jeho texty se český čtenář mohl potkat už mnohokrát. Od prvního vydání Mnicha, který prodal své ferrari v roce 2003 nás prodejci knih obohatili ještě o další pětici titulů. Robin S. Sharma se aktivně zabývá leadershipem postaveným na duchovním růstu člověka, tedy přirozeně i na co nejharmoničtějším vyvážení osobního a pracovního života. S příchodem aktuálního tisíciletí se stal z tohoto konceptu trend, jenž úspěšně prosakuje do zkostnatělých pouček tradičního time-managementu. Ale stejně jako platí, že ani dnes se v reálné praxi s vizemi dle Sharmova podání tolik nepotkáváme, je nutno dodat, že ani Sharma nepřišel s něčím novým a objevným. Nemusíme nutně odkazovat na New Age, řadu ideí lze dohledat v deset let starší práci Hyruma W. Smitha (10 přírodních zákonů managementu času a života), který se de facto v mnohém už inspiroval například Benjaminem Franklinem.
Jenže osobně velmi pochybuji, že by čtenář (i ten poslechový) kdovíjak řešil zdroje a originalitu Sharmovy knihy. Podstatnější tedy pro něj, i pro tuto recenzi, bude, s jakou kvalitou se Sharmovi podařilo duchaplné myšlenky podat.
Poslechl jsem si za sebou oba tituly, které se dočkaly zvukové verze. Nejprve Mnicha, který prodal své ferrari, poté o deset let mladšího Mudrce, surfaře a byznysmenku. Čtení a poslechu jsem se docela úspěšně bránil, přesto nakonec dal těmto „projektům“ šanci. Abych to vysvětlil… Problematikou osobního rozvoje se zabývám už řadu let, přečetl jsem desítky knih, tu více, tu méně odborných, navštěvoval řadu blogů, konferencí i kurzů, sám de facto i takové kurzy realizuji. Postupem času jsem se literaturou přesytil a místo povídaček o osvobození ducha si raději čtu odborné texty o tom, jak funguje lidský mozek.
Mnich, který prodal své ferrari
K poslechu jsem tedy přistoupil se značným skepticismem, ten se však po prvních kapitolách Mnicha ztrácel. Ano, rezignoval jsem na dohledávání, co jsou či nejsou originální teze, místo toho je do sebe nechal proudit. Pozvolna, neboť takový je nejen styl autorova psaní, ale i přednes Jiřího Dvořáka. Nenaléhavý, nepodbízivý, zproštěn ideologičnosti, která se bohužel v některých zvukových zpracování obdobně zaměřené literatury dere napovrch. (Odstrašující jsou v tomto směru Nástroje vydavatelství Progres Guru.)
Bezpochyby vždy záleží, kdy vám daná (audio)kniha vstoupí do cesty, přede mě se Mnich postavil v tu pravou chvíli. Těšil jsem se na další večerní dávku rozjímání. Vždy po kouscích, abych mohl jednotlivé postřehy zpracovat – ne snad, že by byly tak složité, ale pokud má mít kniha, jakou je i Mnich, který prodal své ferrari, smysl, pak by čtenář měl dílčí významy posuzovat v kontextu svého Já (svých zvyků, názorů, zkušeností). Nechci nyní jít do detailů a vyjmenovávat jednotlivosti, proto zprávu knihy poněkud zobecním.
Sharma skrze dialog osvíceného muže s tím, který je de facto obrazem tradičního pracujícího, odkrývá atributy našeho běžného života – a tedy pojmenovává i jeho nemoci. Řešení, jak více jít směrem k prožití – pro které je charakteristické plnohodnotné uvědomění si přítomného okamžiku – mnohdy nebývají zrovna složitá. Vlastně, jak jednotlivé kapitoly ukáží, se často jedná spíše o dílčí drobné návyky, jež můžeme ze dne na den začít praktikovat. Proč však může (a většinou se to tak děje) zůstat pouze u poslechu knihy, odkývání myšlenek, ale ve výsledku pasivní reakce? Protože ony malé návyky nejsou zkrátka zcela v souladu s normalitou, vybočují z komfortní zóny a vyžadují větší námahu ducha. Kupříkladu už jen deník vděčnosti, kdy si na konci dne máme sepsat třeba tři věci, které nás potěšily, nepotřebuje mnoho času, ale rozhodně proaktivní přístup. A ten mnohdy bolí. Jenže pak nám může i tento jednoduchý tip významně změnit život. (A není to nějaká new age poučka, schválně si přečtěte vynikající odbornou knihu Vzkvétání Martina Seligmana.)
Přednost Sharmova Mnicha spočívá v jednoduchém naformulování a vysoké koncentraci rad a postřehů, které prostupují duchovní i výsostně odbornou psychologickou/neurovědní literaturu léta letoucí. Je fakt, že onen mnich je až příliš moudrý, ale je třeba to brát jako personifikaci moudra, než jako nějakého konkrétního jedince. Zvukové zpracování má pak tu výhodu, že se skutečně o rozhovor (někdy spíše monolog) jedná – nasloucháme mnichovi, nečteme žádný text. Jen bohužel u těch shrnujících tipů se zase spíše hodí mít je někde vypsané, než si je pouze poslechnout.
Mudrc, surfař a byznysmenka
Jak jsem napsal – byl jsem skeptik, ale při poslechu Mnicha mě Sharma získal na svou stranu. Jenže… pak následoval poslech Mudrce, surfaře a byznysmenky. Naznačil jsem, že zvukové podání této literatury může být mnohem vhodnější pro komunikaci s příjemcem, stejně tak se může stočit do naléhavosti, která obtěžuje. Z hlediska obsahu může mít tato duchovní literatura zase svou dvousečnost v tom, že na jedné straně vás obohacuje o drobné střípky myšlenek, které jemně rozechvějí vaši mysl, nebo se spíše ona literatura obohacuje skrze vás – protože si ji kupujete. Nemohl jsem se právě tohoto dojmu u Mudrce zbavit. Sharmovy ostatní knihy jsem nečetl, ale Mudrc, surfař a byznysmenka nepřinesli ideově nic navíc, místo toho mě neskutečně otravovali. Tahle kniha si vysloveně říká o ironizaci – z duchovně prosyceného textu se zde stává blábolení. Najednou se takřka zcela vytrácí návaznost na náš svět, fungování společnosti, vůbec na realitu. Pohybujeme se někde v abstrakci. Surfař nás vyzývá k duchovnímu prožívání každého dne, jenže jeho život spočívá v tom, že se prochází kolem pláže. Co máme dělat my, kteří prostě musí chodit do práce, vydělat si i peníze na jídlo a rodinu?
Mudrc, surfař a byznysmenka vypovídá o jiném světě a řečí, která by při pečlivějším rozboru zůstala nahá (prázdná a směšná, obdobně jako pokračování Čtyř dohod). Buď se Sharma dostal do jiné dimenze, odkud už není schopen s námi řešit naše reálné problémy, nebo prostě jen vaří z vody a potřebuje (i když je to v rozporu s tím, co říká) nějaké peníze.
Podotýkám však, že v některých čtenářských databázích má toto „pokračování“ dokonce o něco lepší hodnocení, takže jsem zkrátka jen možná až příliš cynický.
