Už na jeho dosavadní tvorbě, zejména tetralogii Dobrodružství z Klárova, byla jistá inspirace Foglarem znát, možná právě proto jej oslovil knižní redaktor Petr Eliáš, který se v Albatrosu stará o Foglarův odkaz, a tak toto povedené pokračování vzniklo v podstatě na zakázku. Původní foglarovku z jihočeského městečka Spálené Mlýny Šlik dějově rozvíjí zhruba rok od chvíle, kdy skončila, přičemž velmi zručně shrnuje její děj, takže toto pokračování lze bez problému vstřebat i bez znalosti prvního dílu.
Pavel a Ludva chodí do Jezerní kotliny, kde se jim daří pěstovat vzácný šafrán, který se jim stal vítaným zdrojem přivýdělku. Jednoho dne ale ve své oblíbené oblasti narazí na jeskyni a s ní i na spoustu otázek. Šlik zručně rozvíjí až detektivní zápletku, zkušeně a důvtipně vrací do hry Foglarovy postavy, dokonce i mrtvého Jiřího Derneta, jehož bolestí zničenou psychiku předtím vylíčil Foglar jako jeden z vrcholů svého spisovatelského umění. Zároveň zabydluje děj postavami novými, z nichž ční nad ostatní učitel Sokol, kterému se přezdívá Kipling. A také se mnohem víc než Foglar soustřeďuje na ženské hrdinky, které v původním vyprávění sloužily prakticky jen jako doplňkové ilustrace.
Ke všem námětům a tématům, které dobře známe od samotného Foglara, přidává Šlik ještě motivy (a možná dokonce poselství) ekologické. Ty jsou zastoupeny velmi rozhodně, ale nezdá se, že by v pozadí knihy bylo psaní a la these. Naopak, Šlik se pohybuje na důvěrně známé půdě zábavného a dobrodružného příběhu, který obstojí jako literární pocta slavnému Jestřábovi, ale bez problémů i jako svébytná, originální próza.
Co je na Zkáze Jezerní kotliny stoprocentně foglarovské, je celkově atmosféra a také způsob vyprávění. Vlastně jde o sympatický anachronismus a také o důkaz, že Šlik zvládá řemeslnou stránku věci víc než dobře. Foglarovi by také jistě konvenovala Šlikova víra v jakési přirozené lidské dobro, které se nakonec projeví a které je tím, co v řadě situací postaví hráz špatnosti, kterou oba autoři převážně nasvěcují jako směs egoismu a malichernosti. A foglarovský je též nejdůležitější morální apel, který Šlik předestírá svým čtenářům, totiž poučení, že někdy je potřeba vzdát se něčeho milovaného, abychom mohli zachránit samu jeho existenci. Z hlediska věrohodnosti tuto výzvu chlapci vyslyší možná příliš rychle, ale i to je v intencích tvorby Jaroslava Foglara.
Tak jako v původní Chatě v Jezerní kotlině se k mikrofonu posadila čerstvá akvizice Národního divadla, čtyřiatřicetiletý herec a loutkoherec Pavel Neškudla. V režii zkušeného Jakuba Taberyho sympaticky volí nekomplikované vyprávění s lehkým, ale funkčním odlišením hlasů v přímých řečech, bez ozdob a kudrlinek. Z tohoto sympaticky civilního výkonu pak před vnitřní zrak posluchače hezky vyvstane jak záhadná foglarovská krajina, tak i jednotlivé dějové zvraty.
Občas jsou sice zřetelné drobné nedostatky (např. lupnutí hned v úvodní kapitole v čase 1:53 nebo pro nestejnou úroveň hlasitosti slyšitelné vložení věty v kapitole Smrt pod papírnou v čase 1:50), ale děje se to natolik ojediněle, že to jinak bezvadnou technickou úroveň nahrávky prakticky vůbec nesnižuje. Nahrávka je navíc doplněna přiléhavou předělovou hudbou, u které je jediným drobným problémem to, že albatros neuvádí jejího autora. Přesto i ona přispívá k solidnímu posluchačskému zážitku, podobně jako dobrá technická úroveň nahrávky, o kterou se postaral Marek Šrámek a studio 5Guests.
