Slovo nasrdený znamená naštvaný a dá se nahradit i mnohem zemitějším výrazem se stejnými čtyřmi počátečními písmeny. Deset let, během kterých se Slovensko opět přiblížilo Zlovensku, Nemeš popisuje v krátkých, zhruba desetiminutových oddílech a každý rok uvozuje stručným přehledem, který následně rozvíjí. Kauzy a pseudokauzy, které hýbaly slovenskou společností, glosuje s obrovskou dávkou sarkasmu, ironie a nadsázky a nevyhýbá se ani vulgarismům, přesto jde o věcně zcela přesný popis, který je v této ucelené podobě až nepříjemným svědectvím o cestě, kterou se Slovensko v uplynulých letech vydalo.
Vulgarismy a nasrděnost možná nemusí sedět každému, ale i tak je třeba uznat, že vhodně zvolený hejt může vyjádřit myšlenku velmi účelně a stručně (například „je to sice h.vno, ale představ si, že by nám nedali nic“ jako obraz mentálního nastavení jisté části slovenského elektorátu).
Leitmotivem textů jsou nejrůznější dezinformace a hoaxy, které v obrovské míře ovlivňovaly slovenské veřejné mínění a které se Nemeš pokouší demaskovat, především tím, že je uvede do kontextu nebo je jednoduše zracionalizuje („a teď, jak to bylo doopravdy“). V tomto nasvícení pak nádherně vyniká jejich až imbecilní nelogičnost. Dokonalou perličkou v tomto kontextu je, že na Nemešově původní platformě, blogovací aplikaci deníku SME, působí jeho jmenovec Pavol, který zde v několika článcích popírá fyzikální zákony a dokonce v podstatě tvrdí, že vynalezl perpetuum mobile. A živě tam s ním diskutuje známý podivín a dezinformátor Alexander Járay.
Pikantně zajímavé pro českého posluchače jistě budou pasáže, v nichž se Nemeš zaobírá českou realitou. V narážce na někdejší kauzu s černošským modelem v letáku obchodního řetězce Lidl správně konstatuje, že „dezoláty mají i v Česku, ale ne v takové míře, jako u nás“. Celou kulturní válku, jež v roce 2017 proběhla především na sociálních sítích a v řetězových mailech, dokáže trefně vykreslit jako latentní rasismus, který čas od času vyhřezne v trapné explicitní podobě. Analogicky vidí podobnou kauzu slovenské Billy, která se rozhodla stáhnout z prodeje „alternativní“, ve skutečnosti otevřeně antisemitskou a dezinformační publikaci, což tehdy i vysoce postavení politikové označovali za cenzuru a útok na svobodu slova.
Nechybí ani popis kampaně v naší prezidentské volbě v roce 2018, přičemž souboj „komparsisty z Walking Dead“ a suchopárného akademika viděný z odstupu jak časového, tak místního, se jeví zajímavý, a to včetně závěru, že „naštěstí český člověk debilión i po letech fičí na hrozbě imigrantů“. A také včetně výtečně a vtipně podaného „pražského“ přízvuku interpreta v českých přímých řečech.
Juraj Kemka, herec bratislavského divadla Astorka Korzo ‘90 a protagonista tamní verze televizní Partičky, se zmocnil Nemešova textu téměř neuvěřitelným způsobem. S textem souzní téměř tak, jako by byl jeho autorem on sám, prezentuje ho s nonšalancí a nadhledem kvalitního stand-up komika a dodává mu tak další jiskru.
Katarze přichází skrz humor („výsměch je mocná zbraň, pokud se něčemu vysmějeme, ztrácí to svou moc“) a Kemka mu pomáhá na svět skvělým způsobem. „Brepty“ (závěrečná přehlídka přeřeků a občas i vtipně zoufalého lamentování interpreta) atmosféru knihy vhodně doplňují, stejně jako závěrečné sarkastické „doporučení“ s názvem „Všetci by si to mali prečítat.“ To je proneseno dikcí možná Štefana Harabina, otevřeně proruského kandidáta na slovenského prezidenta, možná Andreje Danka, současného náčelníka slovenských "národovců", a působí právě tak směšně, jako varovně: jako v podstatě zákeřný příslib toho, co ještě na Slovensku přijde a co má potenciál přijít. A také v Česku.
