Až mrazivě podrobný popis jednotlivých případů Mordparty Ostrava začíná násilnou smrtí dvou seniorek v roce 1976 a následujícími desítkami let téměř do současnosti jimi ve zvukové verzi posluchače provádí interpret Luboš Ondráček. Ten zvolil neexpresivní, seriózní tón vypravěče dokumentaristy, kterým podtrhuje objektivitu všech sdělení. Text je stavěn v částech kapitol jako rozhovor mezi vyšetřovatelem a Tomášem Lánským, který klade dotazy šéfovi ostravské kriminálky Luboši Valeriánovi. Součástí audioknihy jsou přímé dojmy z místa činu, stejně jako výpovědi pachatelů. Celé audiodílo je tak nejen poctou obětavé práci členů celé mordparty, ale i vyjádřením respektu obětem, jejichž příběhy by neměly být zapomenuty.
Výrazné místo v audioknize zabírá téma Kolínského gangu a charakteru pětinásobného vraha Oto Biedermana, odsouzeného na doživotí. Díky detailům tak ožívá dnes málo známé dění v devadesátých letech, kdy měl v jednom případě mít život člověka hodnotu 200 tisíc korun. Na příkladu tohoto pachatele ukazuje Luboš Valerián jednak jeho způsob uvažování a podivný smysl gangstera pro fair play, ale také metodu, jakou zvolil při jeho vyšetřování. Při výslechu se vyplatilo předstírat jednoduché uvažování a nechat se vrahem poučovat, a tedy využít jeho samolibosti. Ke vstupu do mysli pachatele napomáhá uvedení jeho zvláštního slovníku.
Luboš Valerián byl v zájmu věrného popisu kriminalistické práce přizván jako odborník a poradce ke spolupráci například na třídílné minisérii Spravedlnost v režii Petera Bebjaka, a to se zodpovědností, s níž si byl vědom, že dílo budou sledovat kritickým okem mimo laickou veřejnost i jeho kolegové kriminalisté. Také Mordparta Ostrava nese záměr přiblížit objektivním způsobem vyšetřovatelskou rutinu a sejmout z ní některé mýty nanesené senzacechtivým uchopením popkultury. Audiokniha má i silně osobní náboj, protože nechává prostor názorům Luboše Valeriána na sporná místa v historii československého zločinu, jako byla například amnestie Václava Havla. Uslyšíte také, jaký postoj chová Valerián k tématu trestu smrti. Není ani bez zajímavosti, proč už takřka nedochází k rekonstrukcím činu jako v devadesátých letech, kdy vrazi takřka ochotně ukazovali, čeho se dopustili, a upadali při tom opětně do vražedného rauše.
Nutno poznamenat, že by posluchač s citlivější povahou měl naslouchat projevu Luboše Ondráčka s přestávkami. Některé scény zločinů totiž zacloumaly i s policisty, kteří si nikdy nezvyknou zejména na úmrtí dětských obětí. Z těch dalších otřesných jmenujme také mimořádně brutální vyprávěný obrázek, kdy se pachatel se svou obětí v klidu díval na televizi.
