Zatímco v Moudrosti lesa se autor de facto vrací k podobnému způsobu komunikace se čtenářem jako v Tajném životě stromů a „pouze“ doplňuje další zajímavosti ze světa lesů, ve druhém zmíněném případě jde o reinterpretaci jeho nejslavnější knihy o stromech pro dětského čtenáře či posluchače.
Nebudu zastírat, že onen magický pocit, kdy jsem měl možnost s Wohllebenem proniknout do života stromů, se v případě poslechu Moudrosti lesa neopakoval. Snad proto, že první vkročení do neznáma opakovat nelze, možná proto, že autor tentokrát více akcentuje své povolání a napojení na „lidský faktor“. Ostatně, jak už název napovídá, tentokrát hraje hlavní roli spíše uskupení – les, nikoliv strom. A nutno říct, že zatímco tehdy mohl strom fungovat i jako jakýsi mýtický hrdina (který je nám ale na dosah), nyní už jde o stromoví, o ekosystém, a tedy i svým způsobem ekologický problém, který nás trápí či může trápit. Neznamená to však, že by snad kniha jako taková byla o tolik horší: Wohlleben umí psát a být poutavý, ačkoliv vrší jeden fakt za druhým.
Načtení se znovu chopil Aleš Procházka, a zatímco on se snaží být stále „magický“, Wohlleben už jako by spíše psal jen literaturu faktu, nikoliv něco, co nám může zcela změnit vnímání přírody. Možná právě tímto rozchodem zvukového uchopení a autorova přístupu se odlišnost Moudrosti lesa a Tajného života stromů zvýrazňuje. Nepomáhají tomu rozhodně ani hudební předěly, které jsou natolik orchestrálně epické, že ruší, nebo mohou působit až coby sebeparodie.
To druhá, souběžně vydaná audiokniha si stojí o poznání lépe, i když nebudu ani zde zastírat svůj osobní postřeh. Mám doma knihu tištěnou a její grafické zpracování na děti působí o něco lépe nežli poslech. Kniha s nimi vhodněji komunikuje. Martin Preiss má sice příjemný hlas a přednes umí přizpůsobit s ohledem na malého posluchače, přesto varianta, kdy se s dítětem díváte na obrázky a text mu předčítáte, funguje v případě Wohllebenovy knihy lépe.
Preiss však není na interpretaci samotný. Do textu totiž autor zapojil i otázky dětí, na které právě vypravěč (ve zvuku Preiss) reaguje. Na tyto pasáže už dětský posluchač reaguje lépe, u dospělého to ale naopak může začít skřípat – přeci jen někteří dětští interpreti čtou své otázky tak, že ve výsledku působí nepřirozeně naučeně.
Ani tato výtka ale nejde proti významu knihy. Slyšíš, jak mluví stromy? je skvělý počin, protože to, co máme poblíž – stromy, přibližuje dětskému čtenáři a posluchači srozumitelně, a ukazuje mu, jak barvitý a kouzelný svět se v každém stromu nachází.
