Co se týče děje, s ohledem na žánr, dovolím si po čase zase vypomoci anotací: „Zmizení renomovaného profesora uvede do pohybu nejen policejní vyšetřování, ale také svede dohromady nesourodou dvojici, která se pouští do pátrání na vlastní pěst. Muzejní kurátorka Berenika Weissová a bývalý policista Robert Štolba se dostanou do míst, o kterých policie nemá ani zdání a kde oba dva musí spoléhat jen sami na sebe. Přepadení, vraždy a krádeže pokaždé nějak souvisejí s táborským muzeem a záhad přibývá. Kdo všechno z okruhu podezřelých patří k tajné sektě husitských bratří? Jakou roli hraje lidská zášť a chamtivost?“
To, co z anotace není jasně patrné, představuje vlastně jednu z hlavních devíz knihy. Jde především o jednotlivé charaktery, kdy každý z nich je nejen velmi živoucí, ale i osobitý. Samozřejmě, dnes tolik nepřekvapí, že autor/autoři se rozhodnou dát do vínku svým hrdinům všelijaké rozmary, chyby, které je polidšťují. Tím okoření četbu, ale i zkomplikují vývoj děje. Zvláště Robert Štolba v sobě nese vyloženě ranec zlozvyků a asociálnosti, proto se nelze divit, že komunikace mezi ním a odměřenou Weissovou jiskří a čtenáře baví.
Ono slůvko baví není náhodné. Nejenže nabízí Mrtvá šelma nemalou dávku temna (a i vražda je dostatečně brutální), láká i na směs tajemství (kde koketuje s přirovnáním s – pro mě osobně spíše však slabším – Danem Brownem), ale také neustále využívá humor k odlehčení a oddychu. Někdy je ho možná překvapivě moc, na stranu druhou, já si nestěžuji.
Ještě další přednost si může Mrtvá šelma připsat k životopisu: téma, které je pevně spojeno s místními reáliemi a především pak s českou historií. Historické romány v Česku táhnou, pokud navíc variují informace z husitského období, může mít autor vyhráno.
Samozřejmě s tím dovětkem, že umí i dobře psát. Což, jak naznačil samotný perex recenze, v případě Procházky a Smolíkové rozhodně nelze rozporovat. Mrtvá šelma sice zkušenějšího čtenáře daného žánru tolik nepřekvapí sledem událostí a tím, kam nakonec odhalení směřuje, na straně druhé může otevřít opravdu vydařenou sérii, která ani časem nezapadne.
V závěru po těch všech slovech chvály, respektive důkazů o spokojenosti s textem, si však neodpustím zmínit rozčarování, vlastně spíše zklamání ze zvukové verze knihy. Ačkoliv je následující výtka opravdu posazena na bytostně osobním vkusu, stejně mi přijde, že načtení „ženských partů“ by si zasloužilo když ne zcela jinou interpretku, tak alespoň důslednější režii. Zatímco vsuvky v podání Jiřího Klema jsou nepřekvapivě dobré (a s ohledem na žánr a náladu knihy zcela ideální) a poslech Otakara Brouska ml. mě vyloženě bavil, Kateřina Janečková mi nevyhovuje svou zdrsnělou barvou hlasu. A nejen to, přijde mi, jako by neuměla vhodně časovat – například dává důraz na prostřední části vět, kdy pak poslední slovo věty je odděleno pauzou. Občas je velmi nezúčastněná, aby posléze začala „hrát“. Zvláště u čtení dialogů mi uši doslova volaly o pomoc. Je to velká škoda, protože bych si Mrtvou šelmu užil mnohem více.
(Každopádně ale přeji audioknize, abych ve svých pocitech zůstal osamocen…)
