Vražda mladého děvčete, jejíž tělo bylo nalezeno na břehu jezera, spadá právě do tohoto divokého období. Mladý detektiv Richard Krauz se spolu se svými kolegy musí i přes nedostatek důkazů pustit do pátrání po jejím vrahovi. Protože se mrtvola nachází ve značném stádiu rozkladu a stop je pomálu, zůstává jedinou možností využít unikátní metodu, která při objasňování okolností zločinu využívá přítomnosti nekrofágního hmyzu. Díky tomu dostal tento případ přiléhavý název Mucha.
Jak to však v životě chodí, některé věci se nepodaří vyřešit rychle a jednoduše. A protože knihy slovenského autora Dominika Dána do značné míry zobrazují skutečná pátrání a reálné zločiny, není tomu jinak ani v nich. Když tedy detektivové v Muše narazili mimo jiné i na zločin, který nedokázali objasnit, přenesla se tato dějová linie do navazujícího románu Mucholapka. Na jeho konci se pak konečně uzavírá příběh sériového vraha, kterému jen shodou okolností uniklo nechvalné prvenství v podobě nejmasovějšího zabijáka v dějinách země. Zatímco tak v Muše policisté spíše tápou a k řešení záhady se dostanou i díky přispění náhody, v Mucholapce se k dvanáct měsíců unikajícímu vrahovi dopracují pomocí mravenčí práce. V obou případech se však ukazuje, že nestačí domnělého pachatele polapit, ale důležité je mu zločiny prokázat a to vše v rámci daných předpisů.
Mucholapka se navíc skutečnými zločiny Jozefa Slováka více než jen inspirovala. Nejenže jsou jména postav v knize takřka shodná s těmi skutečnými, ale poslední kapitolou knihy je dokonce rozhovor s člověkem, který Dánovi posloužil jako předloha pro pachatele vražd z Muchy a Mucholapky. I díky jasné vazbě na známý případ stále žijícího a vysoce inteligentního vraha, působí obě knihy na posluchače velmi sugestivně. Civilní způsob, jakým jsou Dánovky napsány, mrazivý dojem ještě zvyšuje. Pozornost se více než na fantastické a šokující rekvizity, známé ze severských detektivek, zaměřuje na vykreslení specifické atmosféry kanceláře detektivů, policejních postupů a chování zločince, který chodil po stejných ulicích, jako domácí čtenáři Dánových knih, jen o pár let dříve.
Zvukové nahrávky obou Dánovek připravilo vydavatelství Publixing, které za interpreta zvolilo Mariána Geišberga. Tomu je vlastní příjemné tempo čtení, díky kterému ani čeští posluchači nemají problém se slovenštinou. Výrazné rozlišování jednotlivých postav sice není jeho parketou, dokáže však živě interpretovat dialogy, zvláště ty mezi kriminalisty. V nich přirozeně zprostředkovává autorův specifický humor, který policistům pomáhá vyrovnat se s otřesnými zážitky z vyšetřování. Co však trochu překvapí je, že Geišberg nemění tempo vyprávění ani ve vypjatých chvílích. Na rozdíl od jiných vydavatelů, podléhajících rozmáhajícímu se trendu dramatizací, se totiž Publixing důsledně drží klasické četby, navíc bez hudebních vložek. Možná tím co nejvíce imituje zážitek z čtení tištěné knihy. Drobným, avšak velmi vítaným ústupkem z tohoto směru, je zastření hlasu při telefonních rozhovorech.
A když už jsme u odlišností, kterými se Mucha i Mucholapka odlišují od špičky českého trhu, se kterou se jinak mohou v mnoha ohledech plně srovnávat, zastavme se u technického zpracování jednotlivých stop. Ty odpovídají kapitolám v knižní předloze, což v tomto případě přináší rozličné doby jejich trvání, od minuty až po tři čtvrtě hodinu. Přimlouval bych se za častější dělení těch nejdelších kapitol do menších částí, nejvýše do půl hodiny. Tento přístup byl zčásti použit alespoň v případě Muchy, kde skvěle funguje.
O tom, jak nejlépe vyrobit audioknihu má každý vydavatel své představy a ty se snaží v rámci svých možností přetavit ve výsledný produkt. Publixing uvádí Dánovky v rychlém tempu za sebou, přesto však na vysoké úrovni. Drobné výtky k výsledné podobě jsou vlastně, spíše než zásadními problémy, individuální pocitovou záležitostí posluchače. I přes to, či právě proto, že se všechny audioknihy této řady drží stejné šablony a jedna ničím nevyčnívá nad ostatními, vytváří pozoruhodně ucelený a kvalitně zpracovaný soubor. Koho nezaujaly předchozí díly, toho zřejmě ani Mucha a Mucholapka neosloví. Pro posluchače dychtící po autentických kriminálních příbězích však nyní nelze doporučit nic lepšího, než právě sérii Naše Mesto. A pokud věnujete při nákupu pozornost i pořadí a návaznostem jednotlivých příběhů, dostane se vám o to hlubšího zážitku, když všechny součásti z předešlé knihy zapadnou přesně na to pravé místo v jejím pokračování. Doporučil bych tedy poslouchat Muchu a Mucholapku pěkně po sobě a pokud možno přidat i do stejného období spadající román Beštia.
