Alespoň taková je její ambice – a svým způsobem bychom jí mohli přisoudit i takový potenciál. Neznamená to nutně, že by Gounellův text byl tak originální a odlišný od jiných knih, které chtějí ukázat jinou cestu v dnešním světě. Opět zde máme hledání smyslu života, nacházení svého skutečného Já, nezávislého (ale i zodpovědného za své myšlenky a činy), nebo mudrce, který nás k proměně vede. Gounelle si vypomáhá dialogem mezi „neznalým” (námi) a tím, kdo pomáhá procitnout. Díky tomu se kniha lépe čte a poslouchá, současně ale dostávají prostor i místa hluchá, respektive nadbytečná, protože by se mnohdy dalo stavět jen a pouze na těch (zjednodušeně řečeno) moudrech. Tázání a pochybnosti se ukrývají už v nás samotných, kniha je tak nemálo zdvojuje do podoby proslovů či úvah hlavní postavy.
Je ale útlá a na poslech krátká (ani ne pět hodin), spíše do nás vpluje a bude hodně záležet, jak moc si její obsah připustíme a vztáhneme k sobě samým, ke způsobu našeho života a vůbec našim možnostem. Ona totiž je svízel podobných knih i v tom, že nás občas zavádí na ostrovy a do klidových zón, které se valné většině čtenářů nepodaří jen tak za běhu vytvořit. A kdoví jestli vůbec někdy. Neznamená to, že bychom měli rezignovat na potřebu/chuť něco se shonem udělat, ale vlastně i Muž, který chtěl být šťastný se čas od času od reality vzdaluje natolik, že bychom jej mohli chtít označit za esotericky naivní.
U načtení tohoto typu literatury je mnohem větší nebezpečí, že bude působit spíše jako parodie. Jakmile některým vzletným větám dáte konkrétní hlas, s konkrétní dikcí, může se z nich stát fráze. Třeba vzletná, ale třeba o to křečovitější. Dost možná se z knihy, která sama o sobě má dobré úmysly a je i křehká, stane angažovaný strkanec proti dnešní společnosti a těm, kteří přemýšlejí jinak než autor.
Uvědomuji si, že to, zda na vás takovým způsobem audiokniha zapůsobí, či nezapůsobí, je notně postavené na každém z vás, za mne bohužel Muž, který chtěl být šťastný po většinu svého času balancoval na hraně, a ne málokrát si vyšlápnul už právě za ni. Mladší Jan Meduna je totiž až moc naivní při setkání s léčitelem na Bali, zatímco Jaromír Meduna (coby léčitel) hodlá působit natolik vyrovnaně a moudře, že se mi občas vkrádá obrázek šejdíře, který to na nás jen hraje, nebo naopak opravdu vyrovnaného člověka, ale naprosto odstřiženého od reality.
Správnému dopadu nepomáhá bohužel ani muzika, která nás od úmyslu duchovního obohacení posouvá k ezoterickému rozjímání, které v řadě případů začíná a končí oním rozjímáním, nikoliv však proaktivním jednáním a konkrétními činy.
