Klinické povídky o člověku

Jeho dvě knihy s podobným námětem – Muž, který si pletl manželku s kloboukem (anglicky 1985, první české vydání 1993) a navazující Antropoložka na Marsu (1995, 1997) – se vymykají běžnému vymezení jak odborné publikace, tak popularizační literatury. Obě představují svým způsobem originální žánr: jde o sborník textů, jejichž námět vždy vyplývá z konkrétní neurologické diagnózy a především z anonymizovaných pacientských kazuistik. Sám autor je nazývá klinickými povídkami. To je na jednu stranu označení hrubě nepřesné, protože v Sacksových textech není ani stopa po jakékoli fabulaci. Na druhou stranu jde paradoxně o označení přiléhavé, protože jednotlivé kapitoly jsou napsány s neuvěřitelnou stylistickou obratností a zjevným literárním talentem. A také s citem pro poměr odborného výkladu, jemuž se podobná publikace nevyhne, a dráždivě zajímavého vyprávění o lidech.
 
Je totiž podstatné říct, že základ autorova úspěchu tkví v tom, že namísto suchého popisu a aplikace technik léčení vidí v každém jednotlivém případu především člověka s celou jeho historií, ale i s jeho aktuálními plány a jeho tužbami do budoucna. I u nejtěžších případů, s kterými se setkal, hledá vždy alespoň náznak cesty, jak postiženému přinejmenším zlepšit kvalitu života, pokud naděje na uzdravení či zlepšení stavu absentuje. S takovým osobnostním nastavením není divu, že jednotlivé případy rozebírá často z nezvyklých úhlů pohledu.
 
Titul Muž, který si pletl manželku s kloboukem, který v překladu Aleny Čechové odborně revidovaném neurolingvistkou Olgou Stehlíkovou právě vychází jako audiokniha, je rozdělen do čtyř částí. V první nazvané Ztráty se Sacks zabývá nejrůznějšími neurologickými deficity vyplývajícími z nejrůznějších příčin, například ze získaného poškození mozku nebo obávaného následku alkoholismu, Korsakova syndromu. Druhá část Přebujelost zase zkoumá stavy, kdy mozek či nervový systém pracují příliš, což má podobu různých tiků, záškubů nebo nutkavého chování – zde můžeme pro orientaci uvést termíny jako Parkinsonova choroba, nervová syfilida nebo Tourettův syndrom. V části Cesty se Sacks soustřeďuje na poruchy paměti, především ale na okamžiky, kdy dojde k rozpomenutí. A nakonec ve čtvrté části Svět prosťáčků přináší dechberoucí svědectví o často úžasném světě lidí s poruchou intelektu.
 
Zvukové interpretace se v klasicky bezchybné produkci vydavatelství Tympanum ujal herec olomouckého studiového divadla Tramtárie a zkušený narátor podobných textů Miroslav Černý (jeho hlasem promlouvá celá psychologická řada Tympana, která již čítá dobrých deset titulů). Černého provedení je technicky bezchybné, hlas příjemný a jeho schopnost číst tak, aby projev vystihoval myšlenku a zároveň měl na paměti i strukturu textu, je zaznamenáníhodná. U knih tohoto typu jistě nelze mluvit o uměleckém výkonu, přesto jsou to právě podobné texty, které u interpreta ukazují důležitost herecké průpravy. A Černý po všech stránkách – jako ostatně pokaždé – obstál na výbornou.
Ze stránek knihy i z řeči audioknihy je zřetelné, že Sacks boří nejednu zažitou představu. Činí to však výhradně tím, že popisuje věci takové, jaké jsou, a přemýšlí o nich způsobem, který je pro čtenáře či posluchače svázaného běžnými představami neintuitivní. Například je dnes – aristotelovské školní prvouce navzdory – je dnes popsáno nikoli pět, ale hned devět smyslů, přičemž Sacks se hlouběji zabývá dvěma. Za prvé propriocepcí (v češtině se někdy užívá sympatický termín polohocit), tedy smyslem pro vnímání vlastního tělesného pohybu, který pokládá za natolik významný, že mu věnuje mnoho odstavců. A za druhé smyslem pro rovnováhu, jehož narušení způsobovalo jeho pacientům často bizarní problémy. Třeba popisuje pacienta, který chodil nebezpečně nakloněný do strany, aniž by byl schopen si to uvědomit. Jeho problém se nakonec – jakoby podle známé poučky, že ostatní smysly mají tendenci kompenzovat ten poškozený – vyřešil malou vodováhou umístěnou na brýlích.
 
Zkrátka po poslechu téhle fakty nabité a přitom nadmíru zajímavé knížky už nikdy nebudete koukat na svět – a dost možná ani na sebe sama – tak jako dřív.