O Miléniu toho bylo napsáno mnoho. Mnoho lidí jej také kompletně přečetlo celé, někteří několikrát. Patřím mezi váhavce, nevím, zda mi další dva díly stojí za ten "kusanec času", o nějž mne připraví. A nebo zkrátka čekám, až bude Martin Stránský číst do mikrofonu i druhou a třetí část. Hodnotit Muže, kteří nenávidí ženy tak budu vyloženě bez znalosti všech událostí, které po skončení prvního dílu nastanou a bez povědomí, zda ta která postava projde ještě nějakým vývojem, umře či případně obživne.
Nemám ve zvyku jít proti proudu bestsellerů a ani filmových blockbusterů, ba naopak, velmi rád i já na zvýšenou vlnu zájmů své pomyslné prkno položím a surfuju na vodách, o nichž píší všechny (i ty hloupé) magazíny a weby a hovoří všichni (i ti, co normálně nečtou a filmové noviny nesledují). U Larssonova počinu však stojím proti přílivu nadšení a příliš nerozumím, proč se taková vlna vzedmula.
Nejdříve radostně
Ano, i mně se líbí Lisbeth Salanderová – tedy, pouze coby fiktivní hrdinka, na kávu bych s ní ve skutečnosti nešel. Líbí se mi, že moc nemluví, nepodílí se na předení sítě společenských vztahů, naopak je jako hmyz, který hledá skulinu, jak sítí prolítnout, aniž by byla zpozorována. Oceňuji také její samostatnou dějovou linii – opatrovnictví, zaměstnání v detektivní kanceláři, nabytí kapitálu na úkor jednoho ze "záporáků". Fakt, že podlehne charismatu novináře Blomkvista, mi do skládanky seděl v (audio)knize, ve filmu však ne. Ale co, jsem chlap, můžu si dovolit označit Daniela Craiga za "psí čumák".
Rozumím také přednostem knihy, která spojuje thriller, detektivku a tak trochu love story. Knize, která míchá koktejl z témat, jenž jsou patřičně cool, aktuální nebo všeobecně palčivě platná – technologie, novinařina, korupce, násilí na ženách. A abych nezapomněl – Larsson umí psát tak, že nenudí. Jde o pečlivě dramaturgovaný text, chvíle nádechu střídají výdechy, tok informací od vypravěče zase přímá řeč – ať už dialogy nebo samomluva postav.
Teď neradostně
Text mě nenudil, ale také nenapnul. Jistě věc vkusu. Mnohé mě ale bavilo – opatrovnická linie u Lisbeth, zvědavý jsem také byl v případě Wennerströmovy finanční kauzy. Zato osud zmizelé Harriet mi přišel příliš obyčejný, zlotřilec odhadnutelný a především – vyústění Mikaelova osobního příběhu mi bylo naprosto ukradené. Výčet slabostí knihy mě vedl k úvahám nad příčinami její celosvětové popularity. Patrně v tom má prsty umný jazyk autora a schopnost vyhmátnout motivy, které trápí nejen Švédsko, ale každou zemi a vlastně každé město. Román Muži, kteří nenávidí ženy totiž může otevřít diskuzi nad několika problémy, které ale de facto nijak neřeší – domácí násilí, nemoci rodinných vztahů, zaprodanost mocných či velmi chabé zabezpečení před hackerem či pozorovatelem.
A znovu optimisticky
Jak jsem v úvodu předestřel, potkal jsem knihu celkem třikrát. Už to svědčí o skutečnosti, že nějak mě oslovit musela, i když nešetřím výtkami. Čas s ní plyne rychle, příběh neškobrtá a měl jsem pocit, že hrdinové jsou (odpusťte mi to klišé) z masa a kostí. Ale také jsem napsal, že k dalším dílům jsem se ještě neodhodlal. Ano, může za to přání, aby Audioteka.cz dala do prodeje nezkrácené verze zbytku trilogie. První díl Milénia totiž představuje v podání Martina Stránského výtečný zážitek. Jeho hlas přidává život a šťávu v místech, které mi přišly v knize jen uhnětené z písmenek. Umocňuje (a kacířsky dodávám, že leckde dokonce vytváří) napětí díky práci s hlasem – jemnými nuancemi v hlasitosti i barvě. A poslední velká přednost audioknihy – Stránského přednes rytmizuje text podstatně více, než sám Larsson, namluvený příběh má proto větší spád. Miléniu tedy má určitě smysl věnovat svůj čas. Pokud bych ale měl doporučit způsob, jak se k němu dostat, byla by to právě audiokniha.
