Aniž by se měla z recenze stát přednáška s úvodem do tzv. beat generation, pár slov o ní padnout musí. Když jsem se do poslechu audioknihy Na cestě pouštěl, předpokládal jsem, že nejen hrdinové, ale i literární styl bude opanovávat jistá “rozevlátost”. Vždyť tak typické vlastnosti bítníků jako odmítání společnosti s její disciplínou, dobrými mravy a morálkou, výsměch tradičním hodnotám a vůbec všemu, co zavání (páchne) pravidly a řádem, se bezpochyby musejí promítnout do struktury knihy i způsobu vyprávění. Kerouac své životní tuláctví překlopil do kultovní mozaiky putování Sala Paradise (ha, už to jméno!) po amerických státech. A stejně jako se jeho hrdina s nahodilostí prochází a projíždí USA (a životem), tak i Kerouac tvoří příběh o něm.
Údajně si Jack Kerouac opatřil několik desítek metrů dlouhou roli papíru, nasadil ji do psacího stroje, aby se nezdržoval vyměňováním stránek. Spontánně psal, chrlil, dost možná nahodile, co jej napadlo. Plynutí proudu vhodně charakterizuje jeho styl i můj čtenářský pocit. To jediné mi vlastně na knize přišlo nejmagnetičtější.
S knihou Na cestě se nedá zavděčit všem. A i když tábor, do nějž patřím i já, by dílo v případě nutnosti ohvězdičkoval pouhou jednou hvězdou z pěti, stěží by Kerouaca obvinil z neumětelství. Na cestě nese znak doby – a i když vzniklo v polovině minulého století jako reakce na tehdejší společnost, dokáže být velmi aktuální dodnes. Odkaz beatnické generace rozdmýchává zájem a pozitivní emoce i u dnešní mladé generace, která si v ní nachází chuť po svobodě a způsob, jak jí skutečně žít. Jenže právě zde dochází k bodu, v němž se mé přijeti radikálně liší od čtenářských zvolání ta kniha mi změnila život!
Jako vše, i postoj beatníků se může velmi snadno překlopit do pózy. Vzdor, s jímž hrdinové knihy Na cestě promítají do způsobu života, v němž nemá místo chuť jakkoliv se zapojovat do fungování společenství-společnosti, nese zcela logicky otisk anarchie. Ta sama o sobě může dávat smysl a nést v sobě, byť jde o extrémní polohu, signál, co je s nemocnou společností provést. Kde jsou její slabiny. Kerouac nic takového ale neříká. Nepoukazuje na nefunkčnost systému, jeho hrdinové žijí prakticky mimo něj. Dokáží jen čas od času využít jeho služeb (autobus), ale to jim nevadí. Kdyby svět fungoval tak, jako oni, pravděpodobně by se toho autobusu ani nedočkali.
Kerouacovy postavy procházejí městy, navštěvují kluby, v kapse vždy jen malá hrst dolarů, které získají příležitostnými jednorázovkami, prací, kterou si nedokáží/nechtějí udržet – vždyť i to by bylo proti jejich filozofií. S hrdiny i s dílem samotným se neustále skloňuje pojem svoboda, tu však vnímám jako bytostně spojenou ještě s jedním pojmem: odpovědností. A o té vůbec u Kerouaca (a pravděpodobně u beatníků jako takových) není řeč. Nedokáži soucítit a sympatizovat s postavami, kteří si vynucují svobodu neakceptací jakéhokoliv řádu, aniž by ukazovali cestu, jak jej zlepšit, pozměnit, aby lidské společenství nepropadlo anarchií do hlubin. Jenže když si poslechnete/přečtete Kerouacovo Na cestě, asi si odpovíte. Hrdinové, i Salem zbošťovaný Dean Moriarty, totiž v sobě žádnou odpovědnost nemají. K lidem, které milují (skutečně?), k okolí a zdá se, že ani k sobě. Jednání, jehož se v kapitolách dopouštějí, by se dalo charakterizovat hezky jako carpe diem, v odkrytí lesklého obalu jako (pře)žít. A půjdu-li ještě do větších detailů, pak postavy v Na cestě hlavně bloumají – v klubu si dají panáky, aby pravděpodobně na něco zapomněly, jsou možná veselí, ale taky se pohádají, vyberou si náhodnou partnerku, zasouloží si, rozejdou se… někdy něco ukradnou.
Uvědomuji si, že by mi teď mohla řada hipsterů tento text rozdupat a poté seskládat své argumenty, které budou vysvětlovat jejich lásku ke Kerouacově textu. A byl bych za to i rád. Přesto pravděpodobně by to na mém pocitu z knihy (a takovému přístupu k životu) nic nezměnilo. Na cestě totiž při vší té pohodě, o níž Sal hovoří, o volnosti bezcílného putování, radosti z maličkostí, na mne působí neskonale depresivně. A ve druhém plánu také velmi nuceně (a když bych chtěl využít oblíbeného slůvka našeho ex-prezidenta, tak i falešně). O co větší pozér je člověk, jenž se pachtí po luxusnějším obleku a vyšší funkci, než jeho pravý opak, člověk, který má potřebu okolí ukázat, jak moc underground je, jak je jiný, čistější a svobodnější, protože nemusí nikoho poslouchat a nic respektovat?
Vzhledem k mému postoji si dokážete “spočítat”, že hodnocení Na cestě by hraničilo se zápornými hodnotami. A ač mi nevadí literatura postavená na poněkud volnějším proudu myšlenek, Kerouac mě unavoval. Současně však doplňuji, co jsem už naznačil. Hodnocení ovlivnilo mé naprosto odlišné vnímání svobody, ale odkaz díla je zřejmý, nezpochybnitelný a má v dějinách literatury své místo. I to by mohlo být důvodem, proč si knihu přečíst, nebo – ještě lépe – ji poslechnout ve zvukovém zpracování. O to se postaralo Tympanum a text nechalo (v ich-formě) přečíst Jiřího Zavřela, jehož přednes mi přijde naprosto adekvátní k povaze a náladě textu.
