Nesnadný solitérní román A uzřela oslice anděla napsal australský zpěvák Nick Cave v druhé polovině osmdesátých let na půdorysu nerealizovaného scénáře k filmu Swampland. O okolnostech jeho vzniku a románu samotném bychom mohli pojednávat na stovkách stran, nakolik je zajímavý, nadčasový a nejen v kontextu literatury své doby výjimečný. Cave, který tehdy bojoval se závislostí na drogách, pracoval na svém literárním debutu tři roky v jakési dobrovolné berlínské klauzuře, v níž záměrně žil odloučeně od veškerenstva.
Výsledkem je text plný utrpení, který se vzpírá jakémukoli žánrovému i interpretačnímu vymezení, kdy žádné čtení nebude nikdy definitivní a úplné (nejčastěji bývá označován za jižanskou gotiku a jmenován společně s díly Williama Faulknera nebo Cormaca McCarthyho, ale ve skutečnosti sem zapadá jen velmi vzdáleně). Text plný skutečných i smyšlených biblických odkazů s jednoduchým příběhem, který se odehrává za neustálého deště a zcela nesymbolicky řečeno v bahně, se snaží čtenáře dovést na samý okraj beznaděje, marnosti a hnusu. Věci odporné jsou zde bez dalšího odporné, krása a cit sice skrz temnotu sem tam probleskují, ale pouze proto, aby byly zadupány do země a zničeny tak přirozeně, jak přirozeně lidé dýchají, myslí a jednají: bezděčně a beze smyslu.
Román vyšel česky poprvé v roce 1995 v až neskutečně přesném překladu Tomáše Hrácha, jehož olbřímí talent vyhasl v pouhých třiatřiceti letech po nešťastném pádu z balkonu o pět let později. Hrách byl natolik erudovaný a zkušený, že bezproblémově převedl do češtiny Caveovy hrátky s biblicky nabubřelým jazykem, který se střídá s jižanským slangem a hovorovou mluvou.
Už z toho je vidět, že se nejedná o snadný titul ani pro velmi zkušeného čtenáře, natož pro audioknižního interpreta. Právě vydaná audiokniha z produkce Supraphonu přitom není prvním zvukovým zpracováním románu. V roce 1999 ho načetl pro potřeby zrakově postižených Jan Hyhlík, který svůj výkon vystavěl právě na zdůrazňování košatosti a neustálých změn formy. Honza Hájek v roce 2023 v rozhlasové četbě interpretoval celou knihu jako jakýsi horečnatý sen – natolik naléhavě, že nedala posluchači vydechnout.
A, jak se říká, do třetice všeho dobrého: Miloslav König, oceňovaný herec a výtečný jazzrockový zpěvák, uchopil text s jistým ostražitým odstupem, velmi promyšleně, s důrazem na jeho střídající se rytmus a v rámci Caveových stylistických her také na lehké změny jeho melodie.
Je vlastně velká škoda, že se König nevěnuje audioknižní interpretaci více, v jeho portfoliu je vedle rozhlasových her a vícehlasých četeb už jen Pan Theodor Mundstock Ladislava Fuchse, který vyšel předloni taktéž u Supraphonu. Jeho výkon v Caveově orgii bezvýchodnosti je pozoruhodně přesný, na žádném místě není přehnaný nebo naopak nedotažený. To je jistě rovněž zásluha režisérky Nadi Dvorské, která zvolila v dnešní době už výjimečnou nahrávku bez jakékoli hudby. Caveův román totiž ústy Miloslava Königa mluví sám za sebe a absence hudby (avšak i sporadicky použité echo) jen podtrhuje jeho extrémní syrovost.
