A jednoho dne opravdu statkář zmizí. Temným krajem, kde se mísí beznaděj žen postávajících u krajnice, a provozujících nejstarší řemeslo, s nevalnými vyhlídkami drogově závislých vesnických povalečů, se rozvíří neklid.
Autorka úspěšné thrillerové prvotiny Stříbrná cesta nás opět bere na výpravu do řídce osídlených zákoutí severního Švédska. Ve svém druhém románu Pustina rozvíjí Stina Jackson příběh venkovské ženy Liv Björnlundové, kterou poznamenal život v odlehlé oblasti. Stále bydlí se svým otcem a dospívajícím synem Simonem na rodném statku, nad nímž se jako dusivý mrak vznáší tíživé vědomí dávné tragédie. Už od mládí sní o tom, že uteče, okolnosti či něco v ní jí v tom však pokaždé zabránily. Nyní se však kýžená volnost přiblížila. Její otec zmizel a Liv tak má pocit, že svoboda je konečně nadosah. Jenže o Vidarovi kolovaly v okolí různé zvěsti, mimo jiné že byl nesmírně bohatý, třebaže žil téměř v chudobě. Když je proto nalezeno jeho tělo v opuštěné studni a policie zjistí, že šlo o vraždu, vyvstává hlavní otázka – kdo a proč jejího otce sprovodil ze světa? A hrozí snad nebezpečí i jí a synovi?
Pod hlavičkou Témbr vychází Pustina opět v režii Jana Drbohlava. A stejně jako v předchozí autorčině knize, i tentokrát znějí z nahrávky hlasy Jana Vondráčka a Jitky Ježkové. Zatímco však ve Stříbrné cestě patřilo více partů hercovu rozvážnému, hloubavému projevu, tentokrát text předlohy skýtá více prostoru jeho herecké kolegyni. Živý projev Jitky Ježkové prosvěcuje jinak bezútěšnou atmosféru ztemnělého kraje, který si jakoby kousek po kousku pro sebe zabírá sama pustina. Až na drobnou technickou chybičku v jednom místě je nahrávka zvukově perfektně čistá a příkladně zpracovaná. Melancholické atmosféře a náladě příběhu odpovídající herecké výkony obou interpretů vhodně doplňují použité doprovodné melodie Petra Hanzlíka.
Otázku, zda se podařilo Pustině zopakovat jedinečný zážitek z autorčiny prvotiny, si musí každý zodpovědět sám. Stina Jackson sice použila obdobné prostředky při vystavění atmosféry a prostředí, přesto od sebe oba příběhy záměrně odlišila tak, jak to jen šlo. Zatímco u Stříbrné cesty se posluchači dostali hned na začátku do středu dění, Pustina si v rozvíjení příběhu dává více na čas. Tempo je zpočátku rozvleklejší a konec naopak mírně uspěchaný a méně uspokojivý, jako by autorku tlačil čas nebo vědomí, že musí navázat na svůj předchozí úspěch. Kde však možná předloha ztrácí několik bodů v hodnocení, tam přispěchává působivá audioknižní nahrávka, která naopak díky Janu Vondráčkovi a Jitce Ježkové udržela vysoko nastavenou laťku zcela s přehledem.
