Vojtěch Rauer se narodil v roce 2000, svou první prózu tedy vydal ve věku dvaceti let, přičemž jeho dílo lze označit za text svým způsobem nostalgický, vzpomínkový. Takové spojení budí nejen pozornost, ale u mnoha potenciálních kritiků a čtenářů i jisté pochybnosti. Byť kniha Na seně „trpí“ několika spíše úsměvnými neduhy (jako je zpochybnitelná váha často opakovaného slova „tenkrát“ nebo trošku přemoudřelý a místy až nevěrohodně morální a moralistický vypravěč či postavy chovající se – vzhledem k jejich věku – tu příliš dospěle, jindy příliš dětinsky), autorovi nelze upřít vypravěčský talent a cit. Fakt, že Rauerova novela vzbudila slušný ohlas, je tedy pochopitelný.
V centru vyprávění stojí klukovská parta, trojice navštěvující vyšší ročník základní školy a scházející se v klubovně vybudované na stromě, odkud později přesídlí za jinou – poněkud sígrovskou – partou právě na seník. Autor se – jak lze očekávat – zaměřuje zejména na chlapecké dospívání, k němuž neodmyslitelně patří nejen první alkohol a cigarety či nějaké to ještě o trochu zakázanější ovoce (v tomto případě marihuana), ale samozřejmě také první sbírání romantických a hlavně (semi)erotických zkušeností. Všechno začíná zdánlivě dobře, avšak příběh neodvratitelně spěje k tragédii, kterou autor několikrát předem naznačí, aby na konci zbyly jen výčitky a vědomí, že časy mladické nerozvážnosti nenávratně uplynuly a svět se do budoucna stává až příliš vážným, stejně jako důsledky vlastního jednání. Rauerova svižná jednohubka o mizejícím dětství zabírá v tištěné podobě necelé dvě stovky stran, v audiálním zpracování pak něco málo pod čtyři hodiny.
Pestrá škála hudebních motivů muzikanta Ondřeje Morcinka, obsahující především klavírní a smyčcové skladby, zní na první poslech jako zvláštní volba, neboť jejich nálada je vzhledem ke zvolenému tématu novely poměrně temná. Avšak s ohledem na skutečnost, že Rauerův příběh není tolik o idylce a bezstarostnosti jako o jejich zániku, dává výběr právě takové hudby smysl, přestože zpočátku může působit nevhodně.