Antihrdina Vandam (přezdívka vychází z obliby filmů s tímto akčním drsňákem) přes den natírá střechy a večery tráví v hospodě Severka, kdesi na okraji Prahy. Občas se s někým porve, často poučuje o životě, někdy slovně u piva, někdy i fyzicky. Mezitím se občas s někým vyspí. Slovy Vandama, prostě cajk cajk.
Z takové zkratky by mohl vzejít mylný dojem, že jde o brak o ničem, ale není tomu tak. Za Vandamovými zpověďmi s nekonečnou kadencí vulgarismů, četnými konotacemi válečné historie, četnými zmínkami popkulturních jevů dob minulých, četnými krédy, vyprázdněným hesly, se skrývá něco víc. Je to sonda do současné, střední generace. Výpověď o upachtěnosti, povrchnosti společnosti, převrácených, neřku-li zvrácených hodnotách. Tyto dojmy umocňují častá větvení, na která si Rudiš vždy potrpěl. Náš antihrdina často začíná každou větu slovy „co vim“, popř. „valej do tebe“, či „proti… vlastně proti všem“. Text je vlastně demonstrací proti všemu a proti všem. Jen proti vnitřní svobodě ne. Nekonečná větvení a nekonečná opakování některých pravd Vandama utvrzují v jeho iluzích. Jde o opravdu nejsyrovější text, s jakým jsem se u Rudiše dosud setkal. Syrovost se přenesla i do audiopodoby knihy, ale o tom za chviličku.
Již tři Rudišovy romány byly natočeny jako audioknihy. První dvě, v režii Petra Mančala, Potichu (četl Richard Krajčo) a Nebe pod Berlínem (četl sám Rudiš). Zatímco Rudišovi se povedlo četbou navodit jistou míru autenticity, Krajčovi nikoli. Netvrdím, že román Potichu nenačetl dobře, ale postavy drsných mužů a drsných, až punkových ženštin, působily v jeho podání často jalově. Zkrátka, Krajčo nemá hlas drsného chlapáka, či drsné punkerky.
Národní třídu zrežíroval Michal Bureš, pro něhož to musela být opravdu náročná výzva. V rozhlasové práci Michala Bureše totiž tak syrové texty nenacházíme. Nutno říct, že se s látkou popral znamenitě. Oporou mu jistě byli vhodně zvolení interpreti – menší part servírky Lucky vystřihla Kristýna Frejová a to se všemi emocemi. Můžeme mluvit o uvěřitelném, autentickém výkonu. Hlavním a vlastně jediným tahounem je tu ale představitel Vandama, herec Hynek Čermák. Hynek Čermák mi asi zatím sedí nejvíc, co se interpretace textů Jaroslava Rudiše týče. Čermák text nečte, Čermák ho žije. I posluchač má chvílemi pocit, že sedí u stolu s Vandamem a ten mu o všem vykládá. Čermákovi se povedlo vtělit do postavy se vší ironií, se všemi nutnými akcenty na patřičném místě, se vší živočišností. Pokud by se vyhlašovala nějaká Cena Thálie za auditivní výkon, Hynek Čermák by byl jistě favoritem. Nehledě k tomu, že šlo vůbec o první jeho audioknihu, byť v rozhlase už nějaké zkušenosti má.
Víc asi netřeba dodávat, snad jen ještě jedno. Odpůrci audioknih a mluveného slova často argumentují tím, že převod do mluvené formy knihu zabíjí. Tady to ale určitě neplatí, ba naopak – domnívám se, že interpretace Kristýny Frejové a Hynka Čermáka dává románu další rozměr. Je to zkrátka zážitek, necelé tři hodiny utečou jak voda, doporučuji k poslechu.
