Mělo by se jednat o kompilát pečlivé práce dramaturgické, scenáristické, herecké i zvukařské, který předlohu posune do sféry rozhlasové hry, která představuje divadelnímu představení sice příbuzný, přesto značně odlišný a svébytný žánr.
Je potěšující, že se podobného úkolu neváhají ve stále větší míře ujmout i soukromá vydavatelství mimo sféru veřejnoprávních vln, i když jejich role zřejmě ještě dlouho zůstane nezastupitelná. K dostatečně prověřené kvalitě Audiotéky nebo třeba k sympatickému počínání zvukové značky Cosmopolis, která patří pod dům Grada Publishing, se nyní (a snad se nemýlím, že po populárním monologu Daniela Keyse Růže pro Algernon v legendárním podání Jana Potměšila teprve podruhé ve své historii) přidalo i vydavatelství OneHotBook, které se rozhodlo zpracovat a vydat divadelní hru Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena.
Baron je současný newyorský prozaik a dramatik, který zpravidla pracuje s neobvyklým, ale nosným nápadem, na kterém pak v rámci nekomplikovaného děje staví jednotlivé situace, převážně vztahové. V humoristickém románu Zastupuji Seana Rosena se například drzý začínající scenárista vydává za svého fiktivního agenta, aby sám sobě pomohl „otevřít“ dveře do velkých studií Hollywoodu, v divadelní hře Pan a paní Bohovi zase penzionovaný pár stvořitelů světa nahlíží do několika manželství, aby rozhodl, zda od něj nebyla chyba předepisovat lidstvu monogamii. Výchozí situací Návštěv je rozhodnutí soudce přikázat dobře situovanému mladíkovi Rossovi Gardinerovi sociální službu u starého pana Greena, který málem skončil pod koly Rossova automobilu.
Oba muži rozhodně netouží po společnosti toho druhého, avšak postupně se celkem spřátelí a nakonec se i jeden druhému otevřou, což citově poněkud okoralému panu Greenovi ukáže cestu ke smíření s vlastní minulostí. Je to příběh banální, Baron navíc používá motivy, z nichž se už dávno stalo klišé (homosexualita, židovství, ale i kontrasty typu starý – mladý nebo pesimista – optimista, přičemž to největší klišé by bylo na tomto místě napsat klasické „rozdílnější už oba muži nemohou být“). Hra je příjemná, nenutí k žádným intelektuálním výkonům a celkem je z ní patrné, že dobře skončí, takže není divu, že se z ní stal šlágr hraný krom Broadwaye ve 40 zemích světa včetně té naší, kde ji například v koprodukci ADF a Městských divadel pražských režíroval Vladimír Michálek se Stanislavem Zindulkou a Danielem Tůmou.
Z tohoto obsazení, pokud ne přímo z popisu, je asi patrné, že úspěch hry bude přímo úměrně záviset na kvalitě obsazení. Zkušená režisérka Jitka Škápíková (která si jinak příliš práce nedala a přepis vizuální složky do poslechové vytvořila tak, že osobně předčítá scénické poznámky) měla v tomto ohledu neskonale šťastnou ruku. Dramaticky nepříliš zajímavého Rosse svěřila Ivanu Luptákovi (posluchač ho bude znát třeba jako spoluinterpreta Ryanových fantasy příběhů), který předvedl solidní a vyrovnaný, přesto zapomenutelný výkon, což je v první řadě dáno tím, že postava Rosse je kvintesencí americké plochosti a patrně nejde při vší snaze přenést mimo americký kulturní rámec jinak, než jako klišé, případně karikaturu. Pana Greena pak ztvárnil Viktor Preiss, k jehož výkonu se dá říct mnoho superlativů, například to, že předvádí vrcholnou ukázku poctivého rozhlasového herectví, na které jsme kdysi byli zvyklí a které snad opět přichází do módy. Jeho pan Green je mnohovrstevnatá figurka s řadou jemně a chytře odstíněných poloh, jeho znělý dramatický hlas se vyznačuje až pedanticky přesnou výslovností a jedině kvůli Preissovi stojí celý projekt za to.
Dokonce lze tvrdit, že opravdu maximálně si lze tuto audioknihu vychutnat na druhý a každý další poslech. Posluchač bude totiž připraven a nenechá se rušit některými za vlasy přitaženými zvraty, snad ani nebude tolik vnímat tuctovost námětu nebo třeba nepříliš zajímavou scénickou hudbu, ale o to intenzivněji si v této technicky a zvukově bezvadné nahrávce užije geniální Preissovo herectví.
