Tvorba slovenského autora Dušana D. Fabiana (ono prostřední D. znamená Duke) započala v nultých letech několika povídkami, v roce 2006 pak vydal svůj první román Invocatio Elementalium, napínavou a děsuplnou městskou fantasy plnou elementálů, nadpřirozených bytostí i lidských čarodějů. Román Živého mě nedostanou do značné míry představuje v jeho psaní vrchol – není zatím jasné, zda ho ještě překoná, protože od roku 2010, kdy poprvé vyšel slovensky i v českém překladu, přidal na hromádku svých textů už jen máloco; zároveň by byla škoda, kdyby čtenářstvo přišlo o solidního autora.
Protagonista knihy Marvin přišel na svět dvanáct a půl století před začátkem našeho letopočtu a je to zombie jak se sluší a patří: s elixírem, který ho udržuje nanemrtvu (jak jinak to říct, když „naživu“ se nehodí), jezdí na zombiekoni a živí se jako nájemný vrah a vůbec nečlověk na špinavou práci ve službách krále a jeho tajné služby. S takovým východiskem přichází už jen vlastně očekávatelný děj plný násilí, černého humoru a sem tam nějaké té narážky na naší současnou realitu nebo na texty jiných autorů.
Subžánr splatterpunku vznikl v 80. letech 20. století jako ostré vymezení se vůči tradičnímu hororu a možná i jako vzpoura proti němu: tam, kde klasický horor sází na napětí, uvolnění a úlek či kde lechtá nervová zakončení čtenáře, diváka či posluchače konfrontací s jeho vlastními strachy a nočními můrami, přichází splatterpunk s estetikou hnusu vyšponovanou na maximum, často za hranici představivosti tzv. běžného čtenáře. Lze to vyjádřit i tak, že než někdo přijde o život (což je většinou vrcholná hrůza hororu), zažije ve splatterpunku pravé peklo, přičemž smrt už je pak jen něco, nad čím se dá v podstatě mávnout rukou nebo to rovnou přijmout s úlevou.
Jeden z nejznámějších hororových autorů Robert Bloch, na jehož kontě je mimo jiné i slavné Psycho, se stavěl k splatterpunkovým textům odmítavě a žádal po autorech, aby respektovali rozdíl mezi tím, co dokáže vyvolat hrůzu a tím, co vyvolá akorát tak nevolnost. Je pravda, že únosná míra explicitnosti bývá často překročena, nicméně pořád ještě mluvíme o textu, nikoli o opulentní vizualizaci nechutností, jakou následně přinesly splatter filmy od Vesmírných kanibalů přes Saw po Hostel.
Ve Fabianově textu se sice dočkáme lecjakých explicitností a vzduchem často poletují části těl či vnitřní orgány, ale kořením situací je černý humor a nadsázka, takže nejsou nijak zvlášť znepokojující. Jde o vpravdě nenáročnou, oddechovou literaturu, spotřební čtení, které má opravdu jen kratochvilnou hodnotu. Ale jak už musíme napsat poněkolikáté – jako by snad na tom bylo něco špatného.
Pokud bude posluchač smířen s tím, že zkonzumuje literární hamburger, i když z celkem kvalitního masa a s poměrně služnou oblohou, může po Fabianově knize v její zvukové podobě bez obav sáhnout. Toho, co implicitně i výslovně slibuje, se mu dostane vrchovatě. Navíc v solidní interpretaci Gustava Haška, jehož do značné míry nadsazený způsob četby vytváří zvláštní napětí mezi textem a jeho čtením. To jistěže dodává posluchačskému zážitku další rozměr, zároveň tak ale činí natolik nenápadně, že tuto hercovu nabídku pobavit se ještě nad rámec knižní předlohy lze bez problému ignorovat.
Gustav Hašek není hvězda, „jen“ poctivý herec, který je komplementárně talentovaný a pilný. Takového ho znají pražští diváci především z Divadla Minor, ale také z hostování na jevištích jiných malých a studiových divadel (například v Divadle D21 výtečně ztvárnil melancholickou postavu herce-zebry v Drábkově inscenaci autorské hry Zvířata na toustech). A takového ho mají možnost zažít i posluchači audioknih – pokud sáhnou po libovolném titulu v jeho interpretaci, budou odměněni většinou sympaticky civilním, ale dobře odstíněným vypravováním.
