Mysteriózní próza O čem skály mlčí je, pravda, ve srovnání s posledním románem Kateřiny Surmanové zhruba pětinového rozsahu. Také nejde o román, nýbrž spíše novelu, což je na poli jejích přinejmenším zvukem vydaných děl zajímavé zpestření. Aby nedošlo k mystifikaci, mezi nahrávkami románů jako Šepot z lesa nebo Tři sekery jsme mohli narazit i na její povídky– a to například v tematických antologiích V hlavní roli zločin, Osiřelo dítě nebo Tomu říkám přikvapení. Nicméně nikdy zatím nešlo o samostatně vydanou kratší prózu.
Všechny výše zmíněné povídkové sborníky – stejně jako romány – ve své audioknižní podobě vycházely pod značkou Témbr. I z tohoto hlediska se její poslední audioknižní počin O čem skály mlčí poněkud vymyká zavedenému pořádku. Důvod je však prostý. Stejnojmenný text totiž původně nevznikl pro účel knižního vydání, nýbrž pro vícedílnou rozhlasovou četbu. Tu stanice Dvojka v interpretaci Aleše Procházky vypustila do světa už koncem září minulého roku, nahrávku pak z kraje letošního února vydal Radioservis.
Ona mystická detektivka z Českého Švýcarska se začíná už na konci osmdesátých let, kdy policie vyšetřuje záhadnou vraždu tří trampů. Mezi podezřelé patří i student psychologie Lukáš Sedlák, který se onehdy vyskytoval nápadně blízko dějišti zločinu. Dobové pátrání však komplikuje komunistický režim i pověry místních obyvatel. Po více než dvaceti letech se zmíněný Sedlák vrací na místo neobjasněných událostí a snaží se pochopit, co se tehdy stalo, i jak to souvisí s opakujícími se případy žhářství.
Uhrančivá interpretace Aleše Procházky v režii precizního Petra Mančala dodává příběhu vyprávěnému ve dvou časových rovinách na specifickém kouzlu. Posluchač jako by až cítil ten zvláštní vlhký pach lesa a nevysvětlitelné, nicméně intenzivní drama, které se muselo odehrát, než policie učinila nález hlav oddělených od těla. Navzdory jisté brutalitě uplynulých událostí je vyprávění Surmanové nadmíru literární až lyrizující, což je ostatně faktor, díky kterému si získává další a další čtenáře i posluchače, a se kterým se Procházka popasoval s charismatickou nonšalancí. V jeho podání se střídají vážné polohy s citem pro jemnou situační nebo konverzační komiku, kterou novele nelze upřít.
Četbu rámují ambientně hudební plochy Miroslava Tótha, jež v posluchači vyvolají dojem, jako by se před ním rozestupovaly skály i hustý porost, zatímco kráčí kamsi, odkud se už nejspíš nevrátí stejný jako předtím.
