Proto nepřekvapilo, že se svou troškou do mlýna přišel i Témbr, který do světa vypustil svou verzi letos v dubnu. Jak nová adaptace vyšetřování záhadného úmrtí sira Charlese Baskervilla, z něhož je obviněno strašidlo z rodové kletby, dopadla?
Témbr pro svou audioknihu Baskervillský pes nezvolil obvykle užívaný překlad Františka Gela, ale dal přednost novějšímu, od Richarda Podaného, který poprvé vyšel v roce 2016 v edici Knihovny klasiků nakladatelství Odeon. Podaného přístup k jazyku je moderní, aniž by nutně narušoval původní text. V uších zní „mluvně“ a soudobě, takže s jeho vnímáním nemá posluchač problém.
Nesmíme zapomenout, že nové zvukové zpracování tak oblíbeného textu, jako je Baskervillský pes (či Pes baskervillský, chcete-li) s sebou nutně přináší srovnání se staršími adaptacemi, v tomto případě především s rozhlasovou dramatizovanou četbou na pokračování z roku 1962 v režii Josefa Červinky, který si v ní i zahrál roli dr. Watsona. Dramaturg Vojtěch Jestřáb tehdy text upravil a zkrátil o retardační části, z čehož vzniklo deset zhruba půlhodinových dílů. Témbr se rozhodl pro jednohlasou nezkrácenou četbu, která svými kapitolami dodržuje rozdělení v knize, což byl další skvělý tah.
I výběr Vasila Fridricha lze jednoznačně označit za výbornou volbu, jeho výkon ale bohužel není konzistentní. Problém je především v první třetině příběhu, kdy režisér Jan Drbohlav narátora neuhlídal v dramatizování postav. Na začátku se svého plánu odlišit každý charakter hlasově či tempem mluvy Fridrich chvilku držel, pak však přešel v jednotvárnost a uspěchanost, takže u posluchače neznalého příběhu může dojít k neporozumění. Ale zhruba od třetiny knihy až do velkého finále s odhalením celého vražedného plánu Fridrich znovu dokazuje, že patří ke špičce našich narátorů a svého (a režisérova) plánu se drží.
Za ne příliš šťastnou lze považovat práci se zvukovými efekty (sound design Štěpán Škoch), kdy hlavně na začátku audioknihy při snídani až moc popisně dotvořují konání hlavních hrdinů. Místo nepříjemně hlasitého lomození šálků a cinkání lžiček by bylo lépe celou scénu zpřítomnit jemněji a ne tak explicitně. O hudební složku se postaral Darek Král a vytvořil velmi příjemný zvukový doprovod, který však na sebe zbytečně nestrhává pozornost. Už úvodní znělka skvěle evokuje temnotu a napětí, aniž by sama používala temné tóny. Třešinkou na dortu je pak využití houslí v podání Pavla Šporcla, které se na scéně objeví vždy v předělech kapitol, aby podtrhly atmosféru příběhu.
