Napsáním dvanáctého románu Nemesis se Agatha Christie v roce 1971 s postavou postarší zvídavé dámy Jane Marplové v podstatě rozloučila. Objevila se sice ještě v posmrtně vydané Zapomenuté vraždě z roku 1976, ta byla ovšem (stejně jako finální Opona v případě Hercula Poirota) napsána mnohem dříve a několik desítek let čekala v trezoru na své publikování. Oba tyto romány spojuje ještě něco – kritici se shodují, že představují mnohem důstojnější závěrečné tečky za dobrodružstvími oblíbených detektivů, než poslední napsané knihy, v nichž se Poirot i Jane Marplová objevili. Jak Nemesis, tak především poirotovští Sloni mají paměť, totiž trochu trpí pomalejším dějem s absencí výraznější akce, některá fakta se v nich omílají dokola tak, že se čtenář začne ptát, kam se vytratila jiskra a vtip starších příběhů. Rozdíl je to zejména v porovnání s o deset let dříve vydaným Karibským tajemstvím, v němž se slečna Marplová dokonce vydala na exotickou dovolenou. Nic naplat, autorce v té době táhlo na osmdesát a stejně jako slečnu Marplovou s Poirotem i ji samotnou již trápily četné neduhy stáří, které se postupně vkrádaly i do jejího psaní.
Navzdory tomu se určitě nedá říct, že je Nemesis příběhem, který by bylo lépe vynechat. I přes výše uvedené přišla Christie s několika zajímavými motivy, z nichž ten hlavní jsme zmínili už na začátku – jak je možné vypátrat pachatele zločinu, o němž nic nevíme? Odpověď dá slečně Marplové postava Jasona Rafiela, s nímž se potkala ve výše zmíněném Karibském tajemství. Aby mohla splnit své poslání a pomstít křivdu, vyšle ji tento výstřední muž na poznávací zájezd po krásách historických venkovských sídel a zahrad. Slečně Marplové dochází, že mezi dalšími účastníky zájezdu bude nejspíše někdo, kdo o zločinu, který má odhalit, něco ví. I prostředí autobusového výletu působí originálně, byť se od něj ve druhé části knihy autorka vzdálila a pátrání přesadila do tradičnějších kulis panského domu.
Adaptací Nemesis se na obrazovkách objevilo hned několik, žádná se však příliš nedržela děje původní knihy. Kdo by se tedy chtěl seznámit s příběhem tak, jak jej autorka napsala, může sáhnout po audioknize. O tu se jako již tradičně postarali v AudioStory, kde v režii Daniela Tůmy (občas v alternaci s Jindřiškou Novákovou) pro vydavatelskou značku Voxi, patřící pod křídla Albatros Media, vznikla již většina románů se slečnou Marplovou. A Daniel Tůma je (spolu s Ondřejem Timplem jako duo Karpof Brothers) podepsán i pod velmi zdařilou doprovodnou hudbou, za níž by se nemusela stydět ani leckterá televizní adaptace.
Navzdory tomu, že většina postav jsou ženy, i tentokrát se průvodcem dějem stal osvědčený a tvárný Otakar Brousek ml. Ten se v nejrůznějších hlasových polohách doslova vyžívá, takže postavy v jeho podání huhňají, tu se nesměle pisklavě zajíkají, jinde hlubokými tóny nevrle bručí. To Růžena Merunková je v promluvách slečny Marplové jaksepatří důstojná, jemná a místy až upejpavá, ačkoliv tento poslední dojem vyvrací tím, jak nebezpečná je pro pachatele zločinů, s nimiž nemá žádné slitování a bez rozpaků je vydá spravedlnosti. Tehdy se mění v opravdovou Nemesis, bohyni spravedlivé odplaty.
Naivitu a roztržitost slečna Marplová na své okolí jen hraje, aby se dostala k informacím, které pro své pátrání potřebuje. Je příjemné sledovat, jak se Růženě Merunkové daří tuto přetvářku zejména v dialozích s postavami v podání Otakara Brouska ml. přenést i k uším posluchačů, aby se v napínavém finále ukázala zcela jinak, jako nebojácná a léčky stražící amatérská pátračka, v jejímž projevu není ani stopy po předstírané zapomnětlivosti a roztomilém klevetění. A na úplném konci během závěrečného resumé na nás vtipně zamrká i samotná autorka jako v dobách své největší slávy, to když s roztomilostí sobě vlastní a jiskrou v oku slečna Marplová hovoří s právními zástupci zesnulého pana Rafiela o tom, jak naložit se sumou, která jí má připadnout.
