Citlivá próza přetékající detaily o fádních i hlubokých náležitostech, provázejících odchod blízkého člověka, je příležitostí pro vyprávěcí talent Marie Štípkové. Barva jejího hlasu plně odpovídá náročnosti tématu a dobře se kryje s náladou a charakterem textu. Slyšíme v její rozvážné, přemýšlivé dikci jak dceřin smutek, tak matčin nářek, stížnosti, útrpnost i zmatek. „Nenechte ji operovat,“ snaží se tajně varovat jedna žena z pomocného personálu Simone de Beauvoir, aby tím neprodlužovala matčino utrpení. Marie Štípková hlesne tuto větu způsobem, kterým ji vsazuje do srdce. Ani hlavní hrdinka, ani my ostatní se však nesetkáváme s umírajícími a průběhem jejich konce každý den, a proto v závodu smrti s bolestí dodnes nejčastěji stejně jako v novele Velice lehká smrt nakonec vítězí bolest.
Jak pravil v tomto příběhu Jean Paul Sartre: „Zvítězila technika.“ Necitelnost lékařské vědy převlékané za konání povinnosti jako by bylo jednou z nemála figur vztahové kompozice. V textu svěřuje Beauvoir i svůj náhled na život své matky a její povahu, konflikty, jaké mezi sebou prožívaly, a tím dává na světlo kontrast se změnou povahy. Taková změna nastává před koncem, zejména vlivem ponížení, slabosti a bezmoci. Slyšíme i morální problém, prožívaný jemným výrazem Marie Štípkové: Dcera nesnáší nejen pohled na šťastné a tragickými konci nezatížené Pařížany, ale i rozhodnutí nechat matku umírat ve lži, s nadějí ve zlepšení, které nemůže přijít, protože rakovina není zánět pobřišnice a protože léčiva už neléčí. „Žít!“ pronáší Štípková jako umírající stařena. „Mám právo s vámi povečeřet!“ sděluje panovačně ve vzpomínce na dobu plnou sil, a ptá se: „Mám pravou stranu?“ ve chvílích rozpadajícího se já.
Poslední věci člověka rozebírá Marie Štípková, pokud lze říci, etickým, až něžným způsobem, a tedy ani naturalistické líčení starého těla, koupajícího se v kyselině močové, pukajících ran proleženin a hnití masa zaživa, neobsahuje stín chladu, ale je prostým faktem. Chlad a povýšenost si narátorka ponechala pro postavu lékaře N., který výtku, že slíbil, že maminku nenechá trpět, vnímá jako osobní křivdu a hloupost laiků. Francoise de Beauvoir, matka proslulé spisovatelky a autorky knihy Druhé pohlaví, podvědomě dobře zná pravdu, když hlasem Marie Štípkové prosí: „Nenech mě spadnout do jámy!“ – Jak samotný text, tak audioknižní zpracování je aktem statečnosti, s níž je třeba se podívat kruté pravdě přímo do očí.
