Román Netrpělivost srdce by svým tématem, ale i strukturou vyprávění, mohl velmi snadno dopadnout na zem se čtenářským hanlivým odsouzením z kýčovitosti. Jenže Zweig velmi citlivě vybalancoval ono nebezpečí a suverénně se pohybuje na pomezí smutné červené knihovny a tragicky vzedmuté obžaloby lidské zbabělosti. Tak, že román vás bude zcela poutat k sobě, problematizovat váš postoj k hlavním postavám, při každém soudu obracet vůči vám lesklý kousek, abyste se v něm viděli a položili si otázku, jak byste se vy v dané situaci zachovali.
Zweig v textu přímo nijak nemoralizuje, vše mají velmi pevně v rukou hrdinové, byť skrze postavu doktora by bylo možné o jakémsi tlumočení Zweigova postoje hovořit. A právě i díky němu je možné vypozorovat, kudy se Zweigova pozornost ubírá – příběh svou kompozicí velmi intimní a komorní vztahuje na náladu a stav společnosti jako takové. A věru, že obrázek to rozhodně nikterak líbivý není.
Rozhlasové nahrávce Netrpělivosti srdce z roku 1978 dominují hlasy Radovana Lukavského a Gabriely Vránové. Dramatizace výtečným způsobem zhmotnila emoce vměstnané mezi souhlásky a samohlásky Zweigova textu. Lukavského sebereflexivní vhledy postupně bobtnají, gradace je znepokojivá, fatální. Vránová zase Editě dokonale vtělila nestabilitu – nejen tu, kterou má postava v nohách (a tedy tu, kterou nevidíme), ale i tu duševní. Edita je jako loďka na rozbouřeném moři. Chvíli pohlcena naději, štěstím, láskou, chvíli nervózní, upjatá, místy až hysterická. O všech dalších představitelích by se dalo nešetřit slovy chvály, kupříkladu Ladislav Pešek skrze intonaci hlasu dává tušit skrývané napětí a smutek, který čas od času vystoupí více na povrch, jindy se schová za (tragicky bláhovou) víru v uzdravení dcery.
I pokud román dobře znáte, neměli byste jeho zvukovou podobu opominout. Text Netrpělivost srdce díky ní nezískává jinou intepretační rovinu, rozhodně však další rozměr – a hodnotu.
