Českého básníka a redaktora Jonáše Zbořila jsme mohli slyšet na Rádiu Wave v pořadech On Air, Startér a Liberatura, později dal vzniknout (už mimo rozhlas) podcastu Rozhovory Jonáše Zbořila, nyní pod názvem Kulturák. Za básnickou sbírku Podolí byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. V roce 2020 následovala sbírka veršů Nová divočina a konečně v roce 2024 próza s názvem Flora. O čem je?
Když se v noci Adam a Sára vyskytnou příliš v kontaktu se Stepí – ohraničeným kusem města, který je možná trochu skládkou, trochu vřídkem na mapě, příliš komplikovaným, než aby jej někdo zveleboval – narazí na kus života. Objeví totiž tvora, důkaz, že člověkem vyhozené a opuštěné splývá s přírodou, mění se v něco nového a někdy i ožívá. Stvoření pojmenují Flora – a Sára, které v životě něco chybí, si k němu vytvoří silné mateřské pouto.
Jonáš Zbořil svou prózu nejprve upravil pro pořad Audioknihy Radia Wave a následně přečetl v režii Zuzany Burianové. Pětidílná četba měla premiéru na konci letošního dubna. Zbořil pro tento účel připravil útvar na pomezí četby a dramatizace – a to za hojného využití sound designu, který osobně nahrával. Jeho velmi citlivá četba se tak střídá s šumy a elektrickými ruchy, které evokují dojem neustále pulzujícího života, umělého i rostlinného, tam někde pod povrchem.
Pro vydavatelství Témbr v koedici s nakladatelstvím Paseka se v režii Kateřiny Višinské pustil do práce na druhé podobě Flory herec Vasil Fridrich, výsledná nahrávka byla do světa vypuštěna letos v červnu. Tři hodiny čtrnáct minut trvající vyprávění o dlouholetých partnerech Adamovi a Sáře, kteří si z rumiště odnesou do chaty po babičce nového tvora, je v tomto případě nekrácenou četbou knihy. Zatímco Zbořil při své interpretaci nezakrýval emocionální vypětí a své rozjitření přenášel na posluchače bezprostředně, Fridrich se v tomto případě zuby nehty drží za vybudovanou krustou.
Ano, tímto způsobem pojímá vypravěče příběhu, dává nám slyšet, že se drží, že bude strohý, místy tvrdší, než jej známe, aby jej ta emoce nezlomila. Jde o hereckou polohu pro Fridricha vzácnou a v případě této interpretace velice funkční. I postavy k sobě občas promlouvají, jako kdyby si v kapse zarývaly nehty do dlaně. Je v tom naléhavost ale nikoli patos. Tím spíš, že Fridrichova interpretace se odehrává ve výrazně svižnějším tempu než ta autorská.
I v tomto případě zaslechneme v rámci zvukových a hudebních složek nahrávky industriálně rezonující ambientní plochy, které nicméně přecházejí do jemně rytmizovaných lyrických rovin. Krom nich v hudbě Vratislava Hubičky slyšíme něžně nostalgické tóny piana (a dalších nástrojů) i invertované samply. Zkrátka hudební doprovod zde vytváří hlubokou a intenzivní atmosféru, přenášející posluchače od obav z cizorodého a umělého ke kouzelnému a snově emocionálnímu.
Flora vypráví o mnohém, o něze, dystopické krajině realistického města, o rodičovství, strachu z toho, odkud a jak se vlastně bere život. Ve vydání Témbru a tedy v interpretaci Vasila Fridricha s hudbou Vratislava Hubičky jde pak o velice plastický, silný a uhrančivý zážitek, který se jistě následujícího roku popere o nějakou tu cenu v rámci klání Audiokniha roku.
