Dominik Dán patří ke stálici a měřítku kvality v žánru přinejmenším středoevropského rybníčku detektivek a kriminálních románů. Příští rok to bude už dvacet let od chvíle, kdy se jeho jméno poprvé objevilo na obálce knihy z cyklu případů detektivů z kanceláře číslo 141. Debut představoval příběh Popol všetkých zarovná, v němž se události točí mimo jiné kolem únosu syna prezidenta republiky Kováče ze srpna 1995.
Noc temných klamstiev se naproti tomu odehrává v březnu 2009, kdy se schyluje k volbě prezidenta a právě obhajující kandidát Ivan Ivanovič má problém, který by mu mohl u veřejnosti uškodit tak, že by mohl klání prohrát. Tím problémem je násilná smrt mladé prostitutky, kterou měl během divokého soukromého večírku zardousit prezidentův syn Ivan ml. Podle představ prezidentské kanceláře i zúčastněných příslušníků tajných služeb by měli Krauz s Chosém šikovně vše zaonačit tak, aby se zločin zdánlivě odehrál jinde a jinak, takže by skandál nebyl na pořadu dne. Dvojici detektivů se manipulace s fakty nelíbí, ale ještě víc je znepokojují nesrovnalosti ohledně samotného sledu neblahých okolností. Co když se vše odehrálo jinak, než si tajná služba myslí?
Dominik Dán zejména v prvních příbězích využíval skutečných případů, na něž jako kriminalista během vyšetřování narazil, a umně na ně navlékal smyšlené konstrukce. Jeho čtenáři se tak mohli dohadovat, co je ještě autorova imaginace, a co už opravdové, veřejnosti ututlané události z nejvyšších pater vedení země. Nejinak tomu je i u devátého románu, protože za jménem literárního prezidenta Ivana Ivanoviče lze v kombinaci s rokem 2009 snadno vypátrat skutečnou hlavu státu Ivana Gašparoviče. Podivných historek se kolem jeho osoby rojilo hojně (média například spekulovala o jeho účasti na tragédii během honu, kde přišel o život jeden z prezidentových známých), aféra okolo jeho syna ale mezi veřejně probírané kauzy nepatří. Ať tak, či tak, přináší Dominik Dán čtivý popis temných dějů v pozadí, které působí až nepříjemně věrohodně.
Posluchači, obrnění proti ztrátě iluzí o špičkových politicích a fungování státu (nejen toho Slovenského) obecně, se tak s chutí mohou pustit do dlouho očekávaného příběhu, který je jedním z několika, spadajících do hraničního roku 2009, do následujících let už totiž své příběhy Dán nezasazuje. Následně vydané knihy z dnes téměř čtyřicetidílné řady se tak dějově odehrávají dříve, povětšinou v divokých devadesátkách.
Pod hlavičkou Publixingu načítal dánovky v originále nejprve Marián Geišberg, po jeho smrti pak převzal otěže nikoliv Jozef Vajda, v jehož podání vzniklo několik dílů v minulosti ještě pod hlavičkou původního vydavatele, ale Martin Mňahončák. Noc temných klamstiev je už dvaadvacátou audioknihou z této řady (pro zajímavost: Geišberg jich stihl natočit pouze šestnáct), není proto divu, že se jeho podání nese ve vyrovnaném duchu, protože interpreta už nic z autorova stylu nemůže překvapit. Naopak se mu daří přenášet na posluchače typický Dánův humor, který ve slovenštině vynikne ještě lépe, než v českých verzích knih (které postupně načítá Martin Stránský). Audioknihy Publixingu tradičně prakticky neobsahují hudební složku, což ale příliš nevadí, protože Mňahončák je naštěstí dost silný v kramflecích, aby jedenáctihodinovou nahrávku utáhl i bez ní. Co by ale posluchače mělo potěšit, pokud si toho ovšem povšimne (protože kvalitu běžný člověk často vnímá jako samozřejmost a všímá si jen chyb), je skutečnost, že nahrávka je prostá přeřeků, střihačských opomenutí a stejně tak zvuk je příkladně čistý.
Příběhy Dominika Dána z politických kruhů někomu sedí více, jiným méně, Noc temných klamstiev se ovšem z celé série potěšitelně vymyká tím, že jde prakticky o čtyřiadvacetihodinovou akci pro pouze dvojici parťáků z oddělení vražd, takže se na ně spolu s popisem toho, jak to chodí v eskortních službách, soustředí veškerá pozornost.
