Dle reakcí autorových fanoušků rozhodně rozporuplně. Někteří berou jeho fantaskní thriller Noční dům jako poctu Stephenu Kingovi, ikoně temných příběhů, v nichž by se hororová atmosféra dala krájet, a které čtenáře doslova pohltí. Asi jako Nesbøho postavu koktavého školáka Toma, kterého doslova vcucnulo telefonní sluchátko. Ostatně tím celý příběh začíná. Stalo se tak v telefonní budce, v níž byl chlapec spolu se svým spolužákem Richardem. Ten se do městečka Ballantyne, kde se převážná většina děje odehrává, přestěhoval za svými pěstouny, protože v jeho rodině došlo k tragédii. Richardovi pochopitelně příběh o lidožravém přístroji nikdo nevěří, navíc podezření sousedů a rodičů ještě víc zesílí poté, co jiným podivným způsobem zmizí další Richardův kamarád. Dokáže všemu přijít na kloub, nebo se věci ve skutečnosti odehrály jinak?
Příznivce klasických trhillerů a detektivek, na něž byli od Joa Nesbøho doposud zvyklí, ale možná příběh zastihne nepřipravené a spisovatelův první hororový román označí za „psycho“. Mnozí také budou za příběhem více než v Kingovi tušit inspiraci v jiné knize či její slavnější filmové podobě, kterou tu ale nemůžeme jmenovat, protože by došlo k vyzrazení pointy celého konceptu. Pokud si nechcete pokazit finále, neměli byste si ani číst štítky uvedené na kartě románu na Databázi knih a pro jistotu ani diskuze pod příběhem. Vůbec nejlépe možná uděláte, když nebudete od Nočního domu nic čekat, pak vás může nejspíše překvapit a zanechat veskrze pozitivní dojem. Po celou dobu si totiž s námi Nesbø hraje, po pečlivě budované atmosféře kingovského městečka s dětskými hrdiny se ve druhé části děj překlopí do mnohem nejednoznačnější roviny, aby v závěru vše do sebe s naprostou precizností zapadlo. Ostatně to přesně máme na Nesbøm rádi a to také očekáváme.
Na český překlad jak jinak než od Kateřiny Krištůfkové jsme si jako vždy museli například oproti slovenským sousedům počkat, není proto divu že i česká audiokniha v podání Martina Preisse má za tou v podání púchovského rodáka Marka Kolena devět měsíců zpoždění. Vyplatilo se čekání?
Nahrávku vydala skupina Albatros Media pod značkou Voxi, kde jsou obvykle dost skoupí na informace o tvůrcích nahrávek. Ani tentokrát tomu není jinak, což je pro dotyčné škoda. Při přípravě totiž byla věnována velká péče nejen režijnímu konceptu a doprovodné hudbě, ale i zvukovým ekfektům a atmosférickým podkresům, za které si neznámí tvůrci zaslouží velkou pochvalu. Obvykle bývá spíše kladně hodnocena střídmá práce s melodiemi a vynechání ruchů, tady jdou však zvláštní podkresy a podivné pazvuky ruku v ruce s dějem. Zasazeny jsou do zvukového mixu citlivě, v precizně vybraných momentech kde napomáhají budovat atmosféru a dojem z poslechu prohlubují, namísto aby ho nevhodně rušily. Přičtěte si k tomu výkon standardně dobrého Martina Preisse, který v tomto případě podal výkon dokonce nadstandardní. Což je v jeho případě, kdy je laťka nastavena už tak dost vysoko ještě chvályhodnější.
Herec čte lehce, vzrušeně a svižně, které spolu s tónem, jaký zvolil, výtečně koreluje s atmosférou příběhu, vyprávěného optikou patnáctiletého kluka. Jakmile se děj přehoupne do pozdějších let, kdy je hrdina dospělý, přizpůsobí se interpret této změně úpravou tempa. Celkové vyznění příběhu korunuje v závěru kromě zpomalení i níže položeným, hrubším tónem hlasu. Jemné nuance, kterými Preiss odstiňuje proměny nálad a rozlišuje optiku mladého vypravěče od toho dospělého, dělají spolu s propracovanou zvukovou stránkou z audioknihy Noční dům velmi příjemný zážitek, jakkoliv se to v případě psychologicky laděného hororu může zdát jako protimluv. Jeden ponechaný přeřek v poslední třetině knihy tento zážitek nemůže zkazit. Ať vás tedy samotný Nesbøho výlet za hranice jeho obvyklého žánrového území osloví, nebo ne, jeho zvuková podoba vás nezklame v žádném ohledu.
