Nemusíte se pohybovat ve školství, vlastně ani nemusíte mít doma dítě, abyste potřebovali znát odpověď na otázku, zda motivace z vnějšku vlastně vůbec funguje. Jestli náhodou nemůže zapůsobit coby protisíla, člověka zbrzdit, nebo dokonce jej (paradoxně) demotivovat. Ne nadarmo se občas říká, že lidi motivovat nelze, pouze je demotivovat. Úplná pravda to není. Pokud tedy budeme onu motivaci vnímat ne jako sadu vnějších nástrojů – třeba odměn a trestů.
Své by o tom mohl povídat každý rodič i každý učitel, ostatně ne náhodou právě o nich hodně mluví Daniel H. Pink. Pohon, jak by se lépe dala motivace opsat, je i názvem jeho knihy. Ta by sice mohla poměrně snadno zapadnout v množství seberozvojové literatury, byla by to ale škoda. Ne snad, že by Pink přicházel s převratnými závěry. Pokud jste četli či poslouchali něco na téma odkládání (Konec prokrastinace), autorských bloků (Válka umění) nebo komunikace s dětmi (Dítě na vlastní pohon), bude vám Pinkův Pohon účinně opakovat, ale i doplňovat nabyté zkušenosti a rady jiných autorů. Co mu slouží ke cti, je schopnost komunikovat se čtenářem narovinu, bez nutnosti všelijakých mouder či berliček v podobě „amerických příběhů“. Pink – jak u těch zdařilých publikací bývá zvykem – funkčně snoubí dohromady odbornou rovinu věci (zejména tedy fungování mozku a zákoutí lidské psychiky) se schopností hledat zkratky a vodítka, díky nimž věci pochopíme a můžeme začít něco skutečně dělat.
Budeme-li k motivaci přistupovat tak, jak by si Pink přál, pochopíme, že známky mohou být velmi nebezpečné, stejně jako odměny či honba za zvyšováním platu. Říkat si ale, že se posunu díky tomu, že zkrátka chci, je ale buď nemožné nebo prostě naivní. A Pohon naštěstí touto cestou nejde. Velmi pomalu (v tom nejlepším slova smyslu) odkrývá postupy, jak se na utváření oné magické síly, jež nás nebo druhé motivuje, nejen dívat, ale i podílet. Jak ji utvářet. Ne snad, že by v tomto směru Pink přišel se zázračným receptem – jeho kniha má zejména pomoci k proměně našeho paradigmatu, než aby dávala návod. Přesto by bylo nespravedlivé odepsat ji jako příliš teoretickou – praktických závěrů je v ní dost a dost.
A jestliže zde padla pochvala autorova jazyka, nemělo by se podobné zdvižení palce nahoru neukázat i směrem k autorům zvukové verze. Vydavatelství ANAG oslovilo Aleše Zbořila, který má s podobně laděnou literaturou již bohaté zkušenosti (pochválil bych ho zejména za Pozitivního leadera), a který i díky své barvě hlasu navozuje atmosféru přátelské rozmluvy – třeba jako mezi pedagogem a žákem. Nezbavíme se sice pocitu, že Zbořil toho ví víc a jaksi nás poučuje, ale vnímáme to v dobrém, bez nánosu pýchy. Napomáhá tomu pochopitelně text jako takový, ale i rytmus Zbořilova přednesu. Není nijak naléhavý, stále máte pocit, že si s vámi povídá, nepřednáší. I s akcentací míst či pojmů Zbořil šetří, přitom se v poslechu neztrácíme. Dobré orientaci ostatně dobře slouží i zvukové předěly (není jich vůbec málo) a všelijaké „cinkání“, dojde-li třeba na výčet klíčových bodů u konkrétního tématu.
Pohon v sobě sice nemá žádný nečekaný efekt, ale rozhodně patří na tu stranu literatury, jež se může postarat o vás osobní rozvoj, nebo bohatší/účinnější komunikaci s druhými. A coby audiokniha se povedl. Třeba vás právě toto sdělení namotivovalo dozvědět se víc o motivaci a Pohon si poslechnout.
