Zpověď šéfa jakuzy je exkurzí do fungování zločineckých gangů v první polovině 20. století, přičemž tato podoba je vzdálená jak našim představám, tak současným výjevům jakuzy v popkultuře. Podotýká to ostatně sám protagonista Eidži Ičidži, syn obchodníka s uhlím, který se stal členem organizace, když mu nebylo ani dvacet let. Jeho vyprávění zachytil na magnetofonový pásek lékař Džuniči Saga. Není to jediný případ, kdy se věnoval zaznamenávání orální historie, v češtině také vyšel jeho román složený ze vzpomínek svých pacientů Sláma i hedvábí.
Kromě vycházky do dob před sto lety zaslechnete mnoho paradoxních tvrzení, která postačí jako doklad, že fenoménu Japonska se snadno porozumět nedá. Například o těch, kdo pracovali v hernách, základní a živné půdě jakuzy, a současně měli jinou práci, se nesmýšlelo kladně. Pokud se nějaký člen dvořil počestné dívce, vyvozovalo se z toho, že nemá dost peněz na zaplacení kurtizány. Dozvídáme se ale také, že za účinnou prevenci syfilidy se považovalo zdržet se tučných jídel, v důsledku čehož se nepodávala prostitutkám masitá strava a ony tak trpěly podvýživou. Hovoříme o časech, kdy bylo možné nechat v zastavárně svou ženu či ji jednoduše prohrát v kostkách.
V rámci autenticity staví autor text na dialogu s umírajícím pacientem včetně popisu prvních dojmů ze setkání. Během vyprávění se Eidži Ičidži nechává slyšet, že členové jakuzy za starých dobrých časů nebyli žádní hrubiáni, kteří se byli schopni pozabíjet kvůli maličkosti, nicméně následně vypráví o událostech vedoucích k jeho rozhodnutí zabít člověka či useknout si článek prstu. Do svého příběhu také vkládá příběhy jiné, které mu svěřili například spoluvězni. V jednom z nich nasloucháme o nočních můrách, navracejících snícího do situací, v nichž asistoval nesčetným popravám udušením, které trvá vždy dvacet minut a třicet vteřin. Zde se dotýkáme spirituality a potřeby smíření s mrtvými. Eidži Ičidži se také zmiňuje o jednom z nejbizarnějších zločinů z lásky, vraždy s nekrofilními prvky, spáchané gejšou Sadou Abe, který otřásl Japonskem v roce 1936, kdy byl Ičidži propuštěn z vězení.
Kniha Zpověď šéfa jakuzy – Život v japonském podsvětí před sto lety vyšla v Japonsku v roce 1989, v češtině vyšla vloni v nakladatelství K-A-V-K-A v pěkném grafickém zpracování Jiřího Troskova s ilustracemi Susumu Sagy. Také audio podoba se podařila díky režii Matěje Balcara a interpretaci Libora Hrušky, který má dar prezentovat text věcným, zadumaným způsobem, s nímž se přenášíme do jiné kultury, času a hodnot. Klidný tón muže hledícího do tváře smrti, z níž vyvázl nesčetněkrát, kontrastuje svou smířeností s popisovanými dramaty, přičemž více z nich má na svědomí krutost doby než samotná jakuza.
Libor Hruška nasazuje hrubší hlasový rejstřík především v přímé řeči představitelů vnější moci, například armádních velitelů, jinak hovoří o šokujících detailech s hlubokým klidem. Každou kapitolu pak uzavírají tóny strunných nástrojů. Při kontrolním poslechu však uniklo několik škobrtnutí nahrávky, v nichž jsou části souvětí čteny dvakrát po sobě, celkový dojem naléhavé zprávy z dávno zašlých časů ale zůstal nenarušen.
