Název celého dokumentárního díla má v originále podobu smutné slovní hříčky. The Good Mothers (Dobré matky) je sousloví s fonetickou i písmennou podobou s názvem nejslavnějšího mafiánského románu všech dob The Godfather (Kmotr) Maria Puza. Zde ale nejde o pomník nesmrtelnosti vůdčím osobnostem klanu. Dozvíte se odpovědi na všechny otázky, týkající se počátků organizovaného zločinu v Itálii, proniknete do způsobu myšlení rodinných klanů, ve kterých loajalita a čest rodiny znamená víc než obyčejné lidství. Tuto cestu poznání vám zprostředkuje vícehlasá četba v režii Víta Maloty. Ten zvolil pro některé scény zvuk uzavřené výslechové místnosti, jindy soudní síně či hlasu v telefonním hovoru. Hlavní vypravěčkou, která nás vede vším vršícím se neštěstím, je jako vždy hlasově přiléhavá Jitka Ježková, nicméně v průběhu přes deset hodin trvající nahrávky uslyšíte jedenáct dalších interpretů. Za takto velkorysé pojetí je zodpovědné vydavatelství OneHotBook.
Mafie není jen italský problém, zní jedno z poselství Alexe Perryho. Pokud se Gomora Roberta Saviana dá pokládat za reportážní knihu, v níž se o ndranghetě dozvíme základy fungování, Dobré matky lépe pomáhají pochopit, co je achillovou patou zločineckých organizací. Jsou to manželky a matky, z nichž některé za své odhodlání vystoupit ze středověkého područí zaplatily životem. O drzosti a bohorovnosti mafiánských bossů svědčí například schopnost tvrdit o ženě s litrem kyseliny chlorovodíkové v žaludku, že spáchala sebevraždu. Když se jedna z protagonistek dozví, že její milenec pomáhal sprovodit ze světa fyzické ostatky její matky, nabírají popisované události sílu až antické tragédie.
Telefonní odposlechy či dopisy z vězení uchopil Vít Malota při práci s interprety jako plnohodnotný dokumentarista rekonstruující nedávnou minulost. Každému z dvanácti herců a hereček patří zvláštní dík. Nenávist vůči dceři vypovídající policii o celé organizaci a rodině vložila do svého projevu s obzvláštním gustem Zuzana Slavíková, jejímiž ústy jako by promlouval zákon omerta (zákon mlčení) a podivuhodný podtón archetypu proklínající čarodějnice. Obsedantní touhu ovládat zase cítíme z role Jiřího Vyorálka, který je posedlý rozhodnutím zabít svou ženu.
Vít Malota vytvořil zvukovou fresku, která působí živelně, pravdivě a obsahuje hrubost, ale i tklivost. Tomu se dokonale přizpůsobuje ilustrující hudba skladatele Jana Nerudy. Slyšíme vznešené, hrdě protažené tóny historizujících smyčců, které lehce zasahují do počátků dějství a kapitol. Jan Neruda se dobře trefil na hranici patosu a křehkosti, s níž chce vzdát Dobrým matkám (knize i skutečným ženám) hold. Dojetí má zde svou sílu a dobré místo, a pokud se cítíme příliš daleko a příliš malí, abychom ženám riskujícím pro svobodu svých dětí život vyjádřili úctu, je poslechnout si jejich příběh to nejmenší, co můžeme pro jejich památku udělat.
